Vizuální kultura / Vizuální studia

1. 8. 2006 / Petra Hanáková
pojem

Vizuální kultura a vizuální studia vymezují nové pole pro studium kulturní konstrukce vizuálna nejen v umění, ale i v médiích a každodenním životě. Tento intenzivně a interdisciplinárně se rozvíjející směr zkoumání současné kulturní produkce pojímá vizuální obraz nehledě na jeho uměleckou hodnotu či kulturní statut jako ohnisko procesů, kterými je vytvářen význam v kulturním kontextu. Již od modernity se o naší době běžně hovoří jako o "době obrazu", vliv obrazů na život společnosti nezpochybnitelně stále vzrůstá, přesto se o obrazech dlouho uvažovalo téměř výlučně v rámci tradičně definovaných formátů a médií – ať už to byla kategorie "umění", "fotografie", "filmu" či "masových médií". Každý z těchto obrazových světů má své specifické tvůrce a aktéry, svá publika, svoji rétoriku. Obrazy a viděním se zabývají různé tradičně definované obory studia – od dějin umění, přes filmovou vědu, žurnalistiku, teorii masové komunikace, až k psychologii nebo např. kartografii – vždy však ze zorného úhlu takto klasicky definované disciplinární příslušnosti a zájmu.

Oproti modernistické politice oddělování a vymezování specifičnosti jednotlivých médií (např. právě samostatné studium výtvarného umění, filmu, nových médií) dochází dnes stále více k propojování a hledání styčných ploch a vzájemných inspirací – a právě inspirativní interdisciplinarita spojená tématem "vizuality" či konkrétněji "obrazu" dovoluje nahlédnout soudobou kulturu obrazu mnohem komplexněji. Zároveň ovšem vizuální studia nejsou ahistorickým zkoumáním a pouhou konstrukcí obecně a plošně aplikovatelných modelů – zahrnují i archeologii vizuální kultury a reflektují vlastní "kulturní obrat" od oddělených disciplín (kunsthistorie, filmová věda, ale i literární teorie) k inklusivnímu modelu zkoumání vizuálna.

"Vizuální kultura" ovšem není zcela nový stav kultury, byť až situace modernity zvýšila význam komunikace obrazem. Vizuálno je pojmenováváno, studováno a označováno přinejmenším již "od Platóna"– ovšem až donedávna nebylo spojováno s "poznáním" či dokonce s "pravdou". Ta zůstávala vymezena oblasti jazyka (a arbitrárním znakovým systémům, jejichž jednotky nutně nemají vztah k referentům). Principy rozumu, logiky, vědění patřily vždy filozofii a vědě, kultura obrazu byla historicky buď tolerována jako "symbolická ekonomie slasti" (u Aristotela, Kanta atd.), nebo nebyla tolerována vůbec (u Platóna, Descartese), což bývalo spojováno s nedůvěrou a vyzýváním k obezřetnosti před viděným. Uznání vizuální kultury jako prostoru, který je třeba studovat, je tedy poměrně nové, stejně jako uznání smyslového vnímání jako formy "produkce poznání" – ovšem poznání jiného, než jaké získáváme intelektuálními a kognitivními procesy. (Proměňuje se zde i hierarchie logiky/afektu – tento "jiný typ vědění/poznání" navrací do hry jak "materiálnost" signifikantu, tak i rétoriku, způsob, který obraz "oslovuje" svého pozorovatele.)

Akademické programy vizuálních studií se od 90. let staly standardními složkami humanitního vzdělání a bádání (ať již pod názvem "visual studies", "Bildwissenschaft" či "vizuální antropologie"). Překračují paradigma studijních oborů zakládaných převážně na modelu pocházejícím z 19. století, které se na obrazový a vizuální materiál dívají nevyhnutelně prizmatem dobových pojmů, jež lze ze současného hlediska označit za neúčinné a neschopné popsat prudkou proměnu společnosti a obrazové kultury. Např. uvažování o výtvarném umění a uvažování o filmu (resp. fotografii) se muselo na začátku 21. století nutně střetnout (třeba u problému tzv. videoartu) a proměnit v tomto střetu své metody a východiska. Přestože k založení dějin umění jako "akademické disciplíny" dochází na počátku 20. století, zůstává nicméně ukotvena v myšlenkové struktuře století devatenáctého. Naproti tomu filmová studia začínají jako akademická disciplína na počátku 70. let spolu s poststrukturalistickým obratem. Jak nyní tyto disciplíny zažívají výzvu vizuální kultury a pomalu se potkávají ve "vizuálních studiích", uvolňuje se samozřejmě jak metodologická rigidita, tak úzké pojetí obrazu/artefaktu. (Podle Angely Dalle Vacche především nutí tento obrat tradiční obory, aby se vypořádaly s třemi typy vidění a vztahu k obrazu – ikonofilií, ikonoklasmem a ikonofobií – tedy obdivem, transgresí a strachem z vizuálna).

Vizuální studia tak integrují metodologické a teoretické vhledy z několika konstituujících disciplín, převážně pak z mediálních a filmových studií a dějin umění, dále historie, sociologie, estetiky, literární teorie, kulturní kritické teorie, psychoanalýzy a dalších (mimo jiné i ze sféry vědecké či technické, výsadně pak z oblasti vojenského či medicínského zobrazování). Artefakty, ať již kanonicky "umělecké" či "nízké", jsou studovány v důsledcích politických a sociálních rozměrů vidění samotného a jeho proměn ve vztahu k vnímanému médiu. Vizuální zkušenost nabývá podobně zkoumatelných rozměrů, ať je již spojena s výtvarným uměním, reklamními materiály, filmem, fotografií, digitální technologií, virtuální realitou či videoartem. Zároveň je v tomto kontextu možné zkoumat právě jejich "medialitu" a interakci tradičních přístupů oddělených uměnověd.

Téma politiky vidění, historie vizuálních praktik, kultury "ukazování" a vizuálního důkazu pak umožňuje nově číst obrazy jako společenské znaky a přemýšlet o institucích je produkující a pozici diváckého/pozorovatelského subjektu tváří tvář záplavě elektronických systémů řízené obrazotvornosti a fantazie. Vliv obrazů na naši kulturu je nezpochybnitelný, skrze ně komunikujeme i základní ideje o naší identitě, národu, touze atd. Vizuální studia zkoumají způsoby, jak je možné s vizuálními reprezentacemi pracovat, jak transformují otázky "významu", "pravdy", "vědění" a "moci", tedy vztah mezi reprezentací/obrazem, ideologií a mocí.

Vizuální kultura je studována jako smyslová, afektivní oblast přinášející jiné formy poznání a vědění, zároveň zde ovšem zůstává politický rozměr analýzy, který do kulturní analýzy přinášejí sémiotické metody (ostatně vizuální studia bývají někdy nazývána "lingvistikou vizuálního pole"). V modernitě zahájený kolektivní obrat k vizuálnu ("symbolické ekonomii produkce smyslu") konstruuje vizuální prostor již ne jako místo hledání "objektivní pravdy a jejího rozumového důkazu", ale jako prostor subjektivní zkušenosti, vědění a moci. Zájem o "techniky viditelného" a disciplinaci pohledu s sebou opět nesou téma ideologie a etiky ve vizuálním poli (moc, disciplína, slast, symbolická směna, reprezentace a identita).

Studium vizuální kultury se stává velmi aktuálním v kontextu současné nebývalé populární fascinace čtením obrazů (viz např. zájem o renesanci v souvislosti s knihou "Da Vinci's Code", která přepisuje umění jako "vzrušující thriller"). Podobně je třeba analyzovat vzrůstající význam umění jako "atrakce" – viz např. umělecké výstavy, které se stávají masovou událostí (srov. Kesner 2000). Tyto proměněné způsoby nakládání s obrazem ovšem přinášejí spíše letmé skenování vizuálních podnětů než pohroužení a kontemplaci zážitku. Podobná situace nastává i v čtení obrazů, které na nás chrlí audiovize – přestože existuje obecné vědomí o možnostech manipulace obrazem, je zde stále mizivá zkušenost s čtením, analýzou a nedůvěrou k obrazům (absentuje zde "hermeneutika podezření"). Společnost spektáklu se tedy spíše rozkládá vnitřním přetížením, zahlcením obrazy, než by byla rozkládána obecnou vědomou snahou demystikovat a naučit se pracovat s obsahy komunikovanými obrazy (problém nedostatečné mediální gramotnosti publika). Vzniká tak zajímavý rozpor současné doby – na jedné straně stále více lidí konzumuje (umělecké) obrazy bez "proměny" vnímání, kterou by jim potenciálně mohly nabízet, na straně druhé konzumují mediální obrazy "reality" jakožto "pravdivé", bez nedůvěry, kterou by si zasloužily. Tak se ukazuje pragmatický rozpor pozorovatele, který vlastně neví, co mu obraz nabízí, ani čím mu hrozí – tento "indiferentní spotřebitel", který podlehl vizuálnu, je primárním polem zkoumání vizuálních studií.

  • Literatura:
  •  
  • Belting, Hans. Konec dějin umění. Praha: Mladá fronta 2000.
  • Crary, Jonathan. Techniques of the Observer. Cambridge: MIT Press 1992.
  • Francastel, Pierre. Malířství a společnost. Praha: Barrister & Principal 2003.
  • Kesner, Ladislav. Muzeum umění v digitální době. Vnímání obrazu a prožitek umění v soudobé společnosti. Praha: Argo 2000
  • Lovejoy, Margot. Digital Currents. Art in the Electronic Age. NY: Routledge 2004.
  • Dalle Vacche, Angela. The Visual Turn. Classical Film Theory and Art History. NY: Rutgers UP 2003.
  • Silverman, Kaja. Threshold of the Visible World. Routledge 1996.
Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Zákon o kinematografii

47 / srpen 2006
Více