Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Fero Fenič si v rozhovorech, jimiž vyprovázel letošní ročník „svého“ festivalu, posteskl, že peníze na něj se nesháněly lehko. Vypeskoval Českou televizi za to, že už Febiofest nepodporuje a pochválil televizi Nova, že veřejnoprávní subjekt zastoupila. Dokonce „pomstychtivě“ uvedl, že takovou televizi jako je ta na Kavčích horách vlastně možná vůbec nepotřebujeme. Jistě, i o tom se dá diskutovat, ale věcně: důvodem zavržení by neměla být podpora či nepodpora toho či onoho filmového festivalu. “Otec zakladatel” zdůraznil, že i v době finanční krize se Febiofest dočkal sedmnáctého ročníku a vyrostl už z puberty do dospělosti. A jaká jej čeká budoucnost? Nehádejme, nechme se překvapit...
Jako každoroční pilný účastník se domnívám, že tento festival se příliš nemění. V dobrém, ale i v tom horším. Konal se znovu ve zhruba stejném rozsahu a v stejných prostorách multiplexu na Andělu (který se pouze z Village Cinemas dostal pod hlavičku Cine Star), struktura filmů a sekcí nedoznala ani letos podstatného vývoje. Početná "divácká" porota prý úřadovala a vybrala vítězný snímek soutěžní sekce (který jsem bohužel neviděl), jiní, neidentifikovatelní porotci určili nejlepší a nejhorší český film roku. Že se Najbrtovi jeho loňské dílo povedlo a Vorlovi nepovedlo, není žádná novinka. Čertví, proč má Febiofest zapotřebí přikládat polínko do krbu: oheň hoří vydatně i bez něj. Vždyť tato přehlídka nebyla a není nijak zaměřena na český film, ten zde hraje zcela podružnou roli. Většinu ze stopadesáti nových snímků však v českých kinech jinde než na Febiofestu neuvidíme. Proto nebudu ztrácet čas kritizováním a posuzováním občasných organizačních rezerv i lapálií a zaměřím se na to nejdůležitější: nikoli snad reprezentativní, ale přece jen o lecčem vypovídající vzorek současné světové kinematografie, který nám festival záslužně předkládá.

Začnu "zespoda", ať to máme brzy za sebou a můžeme přejít do vyšších, radostnějších úrovní, "pater"... Upřímně řečeno, vynecháním některých projekcí bychom kulturní újmu neutrpěli. Zařazení takového diletantského filmu jako je Pšenice (He Ping, Čína, 2009) lze vysvětlit jen dvojím způsobem: buď tento snímek, který "citlivě přechází mezi nadsázkou a tragédií" (ovšem jen dle textu v katalogu), dramaturgové neviděli (či prospali), anebo šlo z jejich strany o nepovedený aprílový žertík. Na druhou stranu, když už to jednou za čas musí být, z úplně špatných děl si lze jisté poznání a měřítko vzít. Nemá tedy smysl z takových filmů odcházet, je třeba si bedlivě všímat příčin nezdaru. V daném případě lze hlavní důvod - když pomineme nevalné formální zpracování - hledat v neorganické směsi závažné, tragické historické látky a pokleslého a stereotypního humoru (od „hospodského“ až po „crazy“) a tuctové sentimentality. Nevzpomínám si na žádný jiný film, v němž by všechny postavy (muži i ženy) vyzněly podobným způsobem - jako idioti bez jakékoli zajímavosti a špetky půvabu.
I tentokrát nechyběly v programu festivalu filmy, které se usilovně tvářily jako originální, rafinované umění, avšak schválnosti a samoúčely ve scénáři a (či) vyumělkované - a přitom epigonské - provedení znemožnily nastolení kýžené jednoty a uvěřitelnosti detailů i celku. Mám na mysli díla jako je Nic osobního (Urszula Antoniak, Nizozemsko, Irsko, 2009) a Skautská příručka pro chlapce (Tom Harper, Velká Británie, 2009).
Do zvláštní kategorie patří film Precious (Lee Daniels, USA, 2009), prezentovaný na festivalu (a nejen na tomto) jako kdovíjaká událost. Příběh tlusté a nepříliš vzhledné černošské dívky, sexuálně zneužívané otcem a bité a šikanované matkou, patří mezi výtvory, které předvedou a "správně" interpretují nějaký závažný problém ve společnosti, a neopomenou sdělit, jak by se měl řešit. Vzorná a krásná učitelka, pečující o problémové žačky a pomáhající nebohé Precious, sice ve filmu postrádá andělská křídla, ale zato nepostrádá lesbickou přítelkyni - a aby i největší zabedněnce trklo, že homosexualita je na rozdíl od incestu v pořádku, výslovně se musí divákům sdělit, že "teplouši" jsou hodní lidé, kteří "neznásilňují". Podobně polopaticky je zdůrazněno, že správná matka miluje a postará se i o mongoloidní dítě. Nevadí, že výtvory jako Precious vznikají, v jistých případech (např. v komunitních centrech) mohou sehrát důležitou roli didaktické příručky, méně pochopitelné je, když je někdo považuje za umění a oceňuje - právě - jako film: ony jím jsou totiž jen kvůli názornosti. Evropskou, méně explicitní variantu tohoto typu "výchovných" děl představovaly na Febiofestu Kočičky (Katarzyna Roslaniec, Polsko, 2009). Film upozorňuje na existenci fenoménu studentek, prostitujících se za dárečky v nákupních centrech. Scénář není precizně propracován, je plný lapsů, týkajících se mj. logiky motivace a vývoje postav - nehledě na naprostou konvenčnost tvarovou. Prioritu informativní funkce záběru lze akceptovat jen za předpokladu, že není prosazována na úkor svébytné vizuality příběhu.

S určitými obavami a napětím se někdy dívám na nové filmy režisérů, kteří mne v minulosti přesvědčili o svých kvalitách. Velkým zklamáním pro mne byl tentokrát snímek Hirokazu Koreedy Nafukovací panna (Japonsko, 2009). Oživlá panna, která se nespokojí s rolí objektu mužské touhy, možná mohla fungovat ve výchozím komiksu - v hereckém ztvárnění („loutkovité“ pohyby, obličej panenky) jde však o křečovitou a tristní záležitost, kterou neustálé opakování "klíčového" slova "kokoro" (srdce) pouze zvýrazní. Mnohem lépe si vedla Koreedova krajanka Naomi Kawase, ve filmu Sedm nocí (Japonsko, 2008) se opět pohroužila do ženské psychiky a ohledávala nejen nedorozumění a bolavá místa lidských vztahů, ale i - a to je vzácnější - možnosti vcítění do druhého, pochopení, soucitu, přátelství. Režisérčina bytostná "japonskost" v něčem připomíná tvorbu mistra „malých velkých“ a nenápadně revolučních filmů Jasudžira Ozua nebo předních spisovatelů Jasudžira Kawabaty či Masudži Ibuseho: ví o tradici.
Složitějším problémem je nový film Gaspara Noé Vejdi do prázdna (Francie, Německo, Itálie, 2009). Navazuje na předchozí režisérův snímek Zvrácený (Irréversible, 2002), boří běžnou chronologii, experimentuje se současnými technickými možnostmi: kamera krouží, "prochází" stěnami a "vrhá" se do "víru" jednotlivých předmětů. Noé však dobře ví, že nemá-li se film stát videoartovým cvičením, je třeba zachovat jisté záchytné body, podle kterých se dá orientovat a příběh "číst". Noé si uvědomuje, že ve tvaru díla nesmí entropie zvítězit (podobně jako v literatuře: i Thomas Pynchon ji učinil "pouze" tématem své mistrovské povídky Entropie), a také že analýza by neměla vytěsnit syntézu. Můžeme si myslet, že zkrácení by téměř tříhodinovému dramatu prospělo, že vršení efektů je místy nadbytečné a že závěrečná pointa (rození dítěte) je příliš odkládaná a neúčinkuje, jak by měla (tj. aby smrti navzdory vyvažovala pachuť z ponižování individua), nicméně film Vejdi do prázdna je úctyhodným pokusem říci něco osobitého a podstatného, říci to extrémní, avšak intenzivně působící formou.
Před několika lety byl u nás k vidění nenápadný, ale nesmírně autenticky působící snímek z Islandu Sůl (2003), který upozornil na jméno režiséra Bradleyho Rusta Graye. Minimalismus je charakteristický i pro opus Explodující holka (USA, 2009), pozoruhodný zejména výkonem Zoe Kazanové, vnučky slavného režiséra. Film předestírá pohled mladistvé epileptičky způsobem, který tvoří jakousi obdobu literární ich formy a blíží se nejdůslednějšímu pokusu v tomto směru, snímku Zakázaná žena (1999) Philippa Harela.
Cristian Mungiu získal značné - a zasloužené - renomé filmem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007). Na Febiofestu byl představen projektem Příběhy ze zlatých let, dvojfilmem z - opět - Ceaušeskových bizarních časů, k jehož prvnímu dílu, čtyřem povídkám (C. Popescu Jr., R. Marculescu, I. Uricaru, H. Hoefer, Rumunsko, 2009), napsal pouze scénář, zatímco druhou část (Rumunsko, 2009), tři povídky, i sám režíroval. Epizody jsou většinou založené na jediném nápadu, mají charakter - někdy trochu nastavené - anekdoty a vyznačují se více či méně komickou, burleskní notou. Tragická dimenze, která ve formě dlouhých záběrů bez střihu tak silně působila v předchozím Mungiově otřesném, neslitovném snímku, se tentokrát objeví jen v náznaku, ve dvou ze tří jím režírovaných příbězích.
Jane Campionová prokázala mimořádné režijní schopnosti už nejednou, ale nejnovější opus Hvězdo zářivá (Velká Británie, Austrálie, Francie, 2009) patří k jejím nejpozoruhodnějším počinům. Přiznám se, že jsem dost skeptický k - tolik oblíbenému - žánru životopisných filmů. Obvykle se z nich dovídáme to, co si o daných historických osobnostech můžeme pohodlně přečíst, film v tomto pojetí popularizuje - a nezbytně zjednodušuje. Často také autoři "dotváří" osudy svých postav (např. v slabém Rembrandtovi Charlese Mattona, lepším Zamilovaném Shakespearovi Johna Maddena a vynikajícím Van Goghovi Maurice Pialata, u nás v Romanetu Jaroslava Soukupa) a (či) mění jejich povahu a morální profil (ve Wildovi Briana Gilberta - zejména v postavě Bosieho, v Přežila jsem Picassa Jamese Ivoryho, Formanově filmu Lid versus Larry Flynt, o extrémním případu Jakubiskova snímku Bathory ani nemluvě). V příběhu Johna Keatse a jeho lásky k Fanny Brawneové se Campionová rozumně drží historické skutečnosti a pouze eliminuje některá méně významná fakta (např. roli Keatsova "amerického" bratra George či několika jeho dalších přátel) - a ne z úplně jasných důvodů i pocity básníkovy žárlivosti. V životopisných filmech se obvykle dává přednost životu před dílem a tak mnohdy zůstává tvorba velké a slavné osobnosti - tedy to, co jí udělalo velkou a slavnou - pouze na okraji pozornosti. Naopak Campionová Keatsovu poezii vyzdvihuje a obratně ji začleňuje do korpusu filmu. (Titulní slova z básně jsou vhodně zvolena, neboť vztah básníka k Fanny byl jimi opravdu rámován: první podoba sonetu vznikla brzy po jejich seznámení, konečnou verzi psal nemocný Keats na palubě lodi, která jej odvážela do Itálie, pryč od Fanny, vstříc tušené smrti.) Režisérka se nespokojuje zběžnou obrazovou (či dokonce slovní) informací, s pomocí "malebné" kamery, krásné hudby a výtečných herců nechává působit emoce, zbytečně nezdržuje tempo děje, ale místy u postav "prodlévá", "dává si na čas". Film Hvězdo zářivá je z těch vzácných současných děl, která nepodbízivě, umělecky suverénně zpodobují tu pravou lásku, lásku osudovou, obětavou, bezpodmínečnou - a umění “unést neúnosné”...

Zvláštním způsobem ukazuje lásku také pozoruhodný vietnamský film Unášeni proudem (Bui Thac Chuyen, Vietnam, Francie, 2009), Ztvárnit erotické téma pomocí hojných a polopatických sexuálních scén dovede každý trouba, udělat film bez nich - a aby přitom vyzařoval smyslnou atmosféru - je nelehké a delikátní umění (vzpomeňme třeba na nedostižný film Elii Kazana Třpyt v trávě či romány o nešťastných láskách od Stendhala a Theodora Fontana, a také několik jejich filmových zpracování...). Vietnamský tvůrce citlivě balancuje mezi tradiční zdrženlivostí v milostných otázkách, předepsaných národní kulturou, a univerzálními lidskými touhami, které často nejsou zdrženlivé vůbec.
Potěšil mne snímek Měsíc (Velká Británie, 2009) od Duncana Jonese, syna Davida Bowieho (Davida Roberta Jonese), neboť jde o zástupce takřka vymírajícího druhu, žánru sci-fi filmů. Tímto názvem neoznačuji dnešní tolik módní přebujelé akční fantasy, v kterých vzduchem plují pitvorné příšery - vypadlé z dílny nepříliš talentovaných Disneyových napodobitelů - a na Zemi či jiné planetě (třeba na hřbetě "bojového" medvěda či draka) zápasí naivňoučké Dobro se Zlem (přehršle filmů nejnovějším pseudoangažovaným narkotikem Avatar konče). Mám na mysli díla, která se snaží proponovat nazrávající dnešní problémy jako pouhé zárodky příštích a ty extrapolovat v kulisách budoucnosti, předpovídat směry technologického vývoje, osudy civilizace a podoby lidství (tedy filmy Kubricka, Tarkovského, Szulkina, Blade Runner Ridleyho Scotta, knihy A. C. Clarka do šedesátých let, Lema od šedesátých let, Kornbluthovy a Pohlovy Obchodníky s vesmírem, romány a povídky J. G. Ballarda aj). Měsíc není ovšem ani tak filmem o moci a manipulaci robotů a nebezpečí klonování, ale studií paměti a schizofrenie, která - v té či oné podobě a intenzitě - zasahuje život mnohých z nás.
Černobílý a minimalistický Les (Polsko, 2009) polského výtvarníka a animátora Piotra Dumaly připomíná trochu filmy Bély Tarra (např. v pomalém pohybu kamery při snímání vody a stromů v závěrečné sekvenci) či vzdáleně i Pevnost Drahomíry Vihanové (která ovšem zůstala inscenačně trochu nedotažena do konce). Dokumentárně koncipovaná rovina snímku pojednává o péči syna o starého otce, mytická a magickorealistická retrospektivní cesta lesem má sloužit jako kontrapunkt. Ne každý detail je v Dumalově filmu plně ústrojný, nicméně Les je velkým příslibem do budoucna. Škoda, že v naší kinematografii se zatím podobný typ tvůrce neobjevuje ani v náznaku.

Součástí programu Febiofestu jsou už tradičně tzv. pocty, profily věnované režisérským a hereckým osobnostem. Vůbec první (a nejen u nás) se dočkala ruská režisérka Larisa Sadilovová. Její tvorba se pohybuje mezi paradokumentárním záznamem dění v porodnici, sugestivně odkrývajícím zákony ženské psýchy a vitality (Šťastné narozeniny, Rusko, 1998) a tragikomedií, která sice také vychází z autentického, věrohodně odpozorovaného prostředí, ale snaží se o větší diváckou vstřícnost, zahrnující slovní a situační humor i zachování možnosti happyendu (S láskou, Lilja, Rusko, 2002).
Ještě důležitější bylo první české zevrubnější seznámení s dílem nizozemského všeuměla Alexe van Warmerdama. Režisér točí jakési kruté komedie - a také v nich hraje -, jež se věnují především rozkladu rodiny a sousedských vztahů. Šťastnější ruku má tehdy, když se uchýlí až k surreálné nadsázce (Seveřané, Nizozemsko, 1992) než v případech, kdy příběh příliš jednoznačně směruje k modelovému a předvídatelnému zobecnění (Poslední dny Emmy Blankové, Nizozemsko, 2009). Můžeme se dohadovat, zda je pouhou náhodou, že Nizozemsko má v oboru humoru Alexe van Warmerdama a my Zdeňka Trošku, v lepším případě Jana Hřebejka.
Za pozornost stojí i filmy režisérů Petera Brosense a Jessicy Hope Woodworthové, a to jak ty, které vytvořili každý sám, tak i (v poslední době) díla společná. Stát psů (Peter Brosens, Dorjkhandyn Turmunkh, Belgie, Mongolsko, 1998) přináší cennou informaci o neturistické tváři Mongolska, například o krutém osudu toulavých psů. (Jak si v této souvislosti nevzpomenout na podobně nelítostně ubitého čokla Piráta z povídky Petra Krasnova Toulaví psi či osud roztomilé dvojice hafanů z prózy Viktora Koněckého Začátek konce komedie.) Vnášení inscenovaných a mystických momentů do díla není ovšem vždy nejšťastnější, zejména v závěru je film trošku „zahlcený“ (méně by bylo více...) a dokumentární rovina je zbytečně zatlačována do pozadí.

Pomalu, ale jistě se dostáváme k zlatému hřebu mého referátu, jímž je trojice vrcholných novinek letošního Febiofestu. Zimní ticho (Nizozemsko, 2008), dlouhometrážní (no, pouhých sedmdesát minut) prvotina experimentátorky Sonji Wyssové, vypráví o tom, co prožívají po smrti otce na statku vysoko v horách vdova a její čtyři dcery. Nemám na mysli ani tak běžné domácí úkony (byť i ony působí magicky), ale otevírající se říši fantazie a vzpomínek. Svět podvědomí je ve filmu ztvárněn pestře a současně uměřeně, a s jedinečnou „ženskou“ senzibilitou (např. ve scéně, v níž se dívky dotýkají bosýma nohama vajec) "materializuje" přání a touhy. Zimní ticho je dílo natolik vizuálně suverénní a v průzkumu nitra hlubinné, že mne napadají paralely ke kdysi přelomovému “jungovskému” snímku Ingmara Bergmana Persona (1965).
Další dva filmy jsou realističtější (pokud ovšem toto slovo má v kinematografii blíže definovaný význam) a stejně jako předchozí byly uvedeny - jak symptomatické - v sekci Proti proudu. Nejšťastnější dívka na světě (Radu Jude, Nizozemsko, Rumunsko, Francie, 2009) provokuje už tím, že divák je svědkem více než dvaceti velmi podobných scén, jejichž obsahem je neustálé přetáčení stupidního reklamního spotu. Přes všechnu perfidnost procedury, které se dobrovolně-nedobrovolně účastní řada slušných-neslušných lidí, není smyslem filmu především kritika reklamy. Radu Jude míří dál: vidí svět, v němž se i v rámci rodiny drsně zneužívá slabší, závislé postavení (a v těchto souvislostech není podstatné, do jaké míry je nátlak rodičů na dceru „rozumný“ a „pro její dobro“) a „tržně“ se licituje o čemkoli. Je to svět lidských loutek, které - ať je jím dvacet nebo padesát - svůj osud nezmění. Režisérův pohled je klidný, nehysterický, ale nemilosrdný a podivuhodně přesný - a říká cosi podstatného o naší současnosti.
O hrůzném dění, následujícím po rozpadu bývalé Jugoslávie, bylo už natočeno - v různých zemích - řada filmů. Ten nejlepší má od loňského roku jméno Obyčejní lidé (Francie, Srbsko, Švýcarsko, 2009). Srbský režisér Vladimir Perišić neukazuje žádné válčení, neboť ví, že podstata konfliktu byla v něčem jiném: ve vraždění. V tomto smyslu je skvělým autorským nápadem, že filmoví vojáci odmítnou (z důvodu únavy z poprav a vypitého alkoholu) vojenskou pomoc svým ohroženým druhům (a velitel jim ustoupí a rozkaz odvolá). Zato střílet bezbranné civilisty neodmítli. Jediný z nich, mladičký rekrut, který zaváhal a s touto pro něj nezvyklou činností měl zpočátku značné problémy (a "humánně" podal jednomu odsouzenci vodu a cigaretu), brzy dostane „rozum“ a „otrká se“ tak, že může jít ostatním příkladem. A to je vlastně všechno: na začátku obyčejní kluci v mundurech jen tak lelkují, čekají na pokyn, pak udělají svou „práci“ a na konci popíjí hlavní postava kávu. (Scéna, v níž si tento "hrdina" prohlíží - dvakrát - a osahává nově naskočený mozol na ruce po držení samopalu, je geniální.) Žádný sadismus, žádná chorobná nenávist, jen ztráta lidskosti. A kde vede hranice v „obyčejném“, mírovém životě? Nikdo tě nenutil, jak říká velitel vojákovi na pisoáru. A ona to většinou bývá pravda.
"Dokonalost není nic jiného než spojení formy a obsahu, udivující svou živou ústrojností. A udivující svou normálností," napsal kdysi Alexandr Tvardovskij. Vyjdeme-li z této charakteristiky, pak jsou Perišićovi Obyčejní lidé dokonalým uměleckým dílem. Kéž by jich bylo více, a nejenom na Febiofestu...

■  Přečteno 342x