Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Co je to kompromis? Málokteré slovo může mít současně tak pozitivní i negativní význam. Proto známe "nutné", ba i "moudré" kompromisy, a také "shnilé". Najdeme jich nepřeberné množství v politice, a ovšem i v každodenním životě každého z nás (vyjímaje světce a fanatiky). Samozřejmě se kompromisy hemží i dějiny umění, obzvlášť pak filmu, jenž je kolektivním a finančně náročným dílem. I v něm se nutnost vzájemných ústupků a dohody připouští jako jediná možnost, při překročení "nezbytné" míry se však hodnotí zpravidla záporně.
Podobné myšlenky mohou diváka napadnout i nad slavným filmem The Misfits (USA, 1961) Johna Hustona, u nás známého pod názvem Mustangové. Dílo vešlo do historie jako filmové rozloučení Marilyn Monroe a Clarka Gablea, hereckých legend, jejichž spolupráce byla podle pamětníků svízelná. Autorem scénáře byl proslulý dramatik (a také pozoruhodný, byť jen příležitostný prozaik) Arthur Miller, jehož manželství s Marilyn, pro kterou roli striptýzové tanečnice Roslyn psal, se právě rozpadalo. Huston se rozhodl natočit Mustangy černobíle (přestože zaujal nekonvenčním využitím barev ve filmech Moulin Rouge, Bílá velryba a zejména Odlesky v zlatém oku) a v žánru melodramatu. Jako vždy sázel na pečlivou přípravu, přesné vedení herců, práci na "place" (prohlašoval, že filmy se "nedají udělat ve střižně").
Film vypráví příběh čtyř zkrachovalých existencí, vysloužilého kovboje Gaye Langlanda (Clark Gable), jeho přítelkyně Roslyn Taborové (Marilyn Monroe, mimochodem ve výchozí Millerově povídce z roku 1957 je stejně stará jako Gay), bývalého letce z tragickými zkušnostmi z 2. světové války Guida Racanelliho (Eli Wallach, v povídce plešatý tlusťoch) a opilce, "hocha z rodea" Perce Howlanda (Montgomery Clift), kteří se vypraví na lov divokých mustangů. Z masa krásných zvířat se vyrábí žrádlo pro psy a jeho dodavatelé jsou placeni podle váhy "kusů". Uvědomují si nemorálnost své práce, ale peníze všichni potřebují a navíc nesedí někde v kanceláři s pevnou pracovní dobou, ale zažívají "dobrodružství" v "nespoutané" přírodě. Katalyzátorem dramatu se stane "přecitlivělá" Roslyn, která neztratila ještě "skrupule" (řečeno s Václavem Bělohradským) a začne nebohé koně litovat. Tři "alfa samci" se tedy přestanou předvádět jako zdatní "lovci", a začnou se předhánět v tom, jak sexy ženě vyhovět - a za jakých podmínek. Každý z nich musí být tím, který je ochoten pochytané a svázané mustangy zachránit. Nakonec se jako největší "chlapák" ukáže nejstarší z mužů Gay, po opětovném spoutání a zkrocení koně mu přeřízne pouta a za nejvíce imponující gesto si znovu vybojuje "kořist", útlocitnou, "křehkou" ženu.
Potud jsou Mustangové film sice gradovaný podle zákonů uměleckého dramatu, lehce nadnesený, ale v motivacích hrdinů a vystižení prostředí přesný, pravdivý a drsný. Jenže hollywoodské filmy se točí pro diváky, kteří nechtějí odcházet z kina s pocity bezvýchodnosti a beznaděje. Musí být naopak utvrzeni v tom, že svět je sice nebezpečné místo, ale pro neohroženého a charakterního (byť třeba chybujícího) hrdinu je osudem přichystán šťastný konec. A tak v závěru Mustangů vidíme ujíždět Gaye a Roslyn vstříc nejen zářícím hvězdám, ale i plánované společné budoucnosti a dítěti. Koně jsou opět svobodní. Je možná i nadbytečné dodávat, že v povídce Ztroskotanci nic takového nenajdete, tam dokonce Roslyn přímo ani nevystupuje, jen se o ní mluví. Konec filmu sice není tak násilně přilepený jako např. v případě chef d´oevre Orsona Wellese Skvělí Ambersoni (1942), ale finále Millerových divadelních her a próz nepřipomíná: producentská ruka za ním vidět je. John Huston celý život pracoval v podmínkách studiového systému, dokázal si v něm vydobýt určitou míru samostatnosti - a když chtěl uměl být diplomatem. Přesto prohlásil: "Někteří producenti mají o představách lidí mylné představy, nebo se pokoušejí do filmu zasahovat." Vyznávají jednoduchou zásadu: ne risk, ale zisk.
Poškozují kompromisy film Mustangové? Ano, ale nikoli do té míry, že by dílo ztratilo mimořádnou sílu nadčasové výpovědi. Nebylo asi myslitelné, aby byl film natočen věrně podle sevřené, ale nerozvinuté předlohy, stačí, že náhradní řešení má také dobré momenty. Ačkoli ostří nepochybně otupeno bylo... Když vytýkali Bohumilu Hrabalovi, že v oficiálních vydáních svých knížek za komunistického režimu souhlasil s "umravňujícími" škrty a změnami, bránil se tím, že jeho prózy nezávisí na pár vypuštěných větách či odstavcích a jsou i v upravené podobě dostatečně vypovídající. Podobně Jurij Trifonov se ve vrcholných novelách a románech ze sedmdesátých let (téměř) vyhýbal tabuizovaným tématům politických procesů a gulagu, neboť věděl, že by beztak přes sovětskou cenzuru neprošly - a že i bez nich může realizovat své literární schopnosti a tvůrčí svobodu. A nepřesvědčivý, násilně naroubovaný happyend má řada slavných románů (nejen) 19. století, s Thackerayovým Trhem marnosti v čele. Když se Charles Dickens pokoušel své nejcelistvější dílo Nadějné vyhlídky završit netradičně otevřeným koncem, kolega spisovatel Edward Bulwer-Lytton mu tento záměr s odkazem na přání čtenářů a nakladatele vymluvil...
Hustonův film je po padesáti letech aktuálnější než v době vzniku. Jak říká bývalý kovboj Gay "doba je zlá" a "pošpinili všechno krví". (Dnes dotyční pracují více v rukavičkách, "krvi" se pokud možno vyhýbají a nechají za sebe radši hovořit peníze.) Tragédie dnešní doby je v tom, že přání "končit s tím" se svízelně realizuje. Rozhodnutí "musím si najít jinou cestu, pokud ještě nějaká je," se týká stále většího počtu lidí. A ještě větší množství lidí si kluzkou odpornost vytyčené cesty přestává uvědomovat nebo se s ní alespoň smiřuje. Nejsou vysloužilými kovboji, neboť neměli ani možnost se jimi stát. Rodeo viděli pouze ve filmu. Prostě zabíjejí koně a prodávají jejich maso.

■  Přečteno 354x