Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ve dnech 26. - 29. dubna se konal v pražském kině Světozor 3. ročník přehlídky ruských filmů, letos navíc rozšířených o filmy z Ukrajiny, Kazachstánu a Arménie. Jde o akci sice komorní (devět snímků), ale velkoryse podporovanou, takže u většiny filmů přijeli jejich tvůrci. Vstupenky byly pro všechny diváky zdarma, a je jen škoda, že v drtivé převaze se ocitli Rusové, případně rodáci z jiných postsovětských států. Oproti mnoha českým divákům projevovali hlubší zájem o problematiku shlédnutých filmů, na rozdíl od zvyklostí Čechů (včetně některých netrpělivých novinářů) vyčkali besedy po skončení promítání a vznášeli zpravidla inteligentní (a někdy i pochybovačné) otázky.

Z nabízeného programu jsem vypustil film Jsme z budoucnosti 2 (Alexandr Samochvalov, Rusko, 2010), který ve mne nevzbudil zájem ani důvěru, a také Májové hvězdy (Stanislav Rostockij, SSSR, ČSSR, 1959), což je dobově poplatný, přikrašlující, sentimentálně laděný snímek (se spoustou známých českých a sovětských herců), jenž se z programu poněkud vymykal.
Ostatních sedm filmů bych rozdělil do dvou skupin. Do první by patřily tři snímky, které se zařadily do širokého proudu tradičně koncipovaných, eticky vyhrocených, humanistických děl, jež vznikala a vznikají v různých (možno snad říci i všech) kulturách, ale v ruské obzvlášť často. Většinou se věnují minulosti, snaží se o historickou pravdivost, mnohdy mají varovný cíl a vesměs se zobrazením křivd na bezmocných usilují diváky dojmout - a otřást jimi. Takové filmy je těžko odsuzovat, jejich společenská užitečnost bývá často nemalá. Při jejich posuzování je třeba zohlednit řemeslnou úroveň, invenci, a zejména metodu a stupeň didaktičnosti. Konstruující vůle filmaře někdy dosáhne paradoxního účinku: život postav je zbaven samostatného pohybu, působí pouze jako potvrzení čehosi předem daného či přijatého a od samého začátku zřejmého.
Pokud bychom chtěli být škodolibí, řekli bychom, že Propletené paralely (Ovanes Galstjan, Arménie, Francie, Norsko, 2009) trochu doplatily na svou propletenost. Příběh norské venkovanky, která koncem druhé světové války skrývala arménského válečného utečence, by snesl hlubší rozvedení, zatímco pásmo z konce osmdesátých let nezachrání ani závěrečné protnutí, v němž dcera najde dům své matky. Vztah dvaačtyřicetileté učitelky ke svému žáku je totiž prokreslen dosti chatrně, což je kromě scénáře také vina obou hereckých protagonistů (u Laurence Ritterové se nezapře, že patří do jiného "oboru", mezi redaktorky a žurnalistky). Za zmínku stojí sympatický projev režiséra Galstjana, který před promítáním přiznal určité nedostatky díla - mezi filmovými tvůrci v tu chvíli vypadal trochu jako bílý havran.
Do roku 1949 se vrátil ve snímku Dárek pro Stalina (Rusko, Kazachstán, 2008) kazašský tvůrce Rustem Abdrašev. Ani při svých sedmdesátých narozeninách nepodlehl velký „kormidelník“, spoustou západních intelektuálů tak obdivovaný, „slabošským“ projevům velkomyslnosti: probíhala nová vlna represálií, jež zasáhla obzvlášť Židy. Film zaznamenává osudy malého Sašky, kterému se podaří předstíráním smrti dostat se z transportu a zakotvit v kazachstánské vesnici poblíž železniční trati. Ujme se jej kazašský děda Kasym, „padlá“ Ruska Věrka a chlapec si najde i další kamarády, kteří v mnohonárodnostní komunitě vyhnanců drží pospolu. Jedinými zápornými postavami jsou ve filmu představitelé represivní moci, hlavně chlípný a mstivý kazašský policista. Snímek Dárek pro Stalina má některé podařené momenty, ale tklivost a dojemnost je místy přeexponována, takže se ocitáme až v sousedství kýče.
Umělecky celistvěji působí film Jedna válka (Vera Glagolevová, Rusko, 2009), ačkoli i on funguje jako spolehlivý „spouštěč slz“ a místo pouhého naznačení myšlenky "doříkává". Sledujeme v něm osudy mladých matek dětí německých okupantů (a dozvídáme se jak k nim přišly), které jsou dočasně odklizeny na ostrov v severní části země. (Příběh trošku připomene Nagibinovu povídku Trpělivost, v níž přebývají na podobné ztacené vartě váleční invalidé...) Území se ale má stát vojenským prostorem a tak současně s oslavami skončení války (8. května) se chystá evakuace nebohých obětí - a trvalé odtržení žen a jejich dětí. Pět "hříšných" matek a jejich vzájemné soužití jsou vylíčeny - možná až příliš - harmonicky, a lidský je nejen velitel, který má "svěřence" na starosti, ale dokonce - alespoň do jisté míry - i major NKVD, jenž má úkol deportace provést. Obžalován je zato jednoznačně systém, který podobné „zásadové“ chování, provázené výčitkami svědomí, vyžadoval. Film Jedna válka zajímavě koresponduje z kdysi proslulým sovětským filmem Stanislava Rostockého (natočeném podle novely Borise Vasiljeva) ...a jitra jsou zde tichá, v němž vojínky (také je jich pět!) padnou v krásné přírodě jako oběť přesily. Ty se ovšem mají možnost alespoň bránit, zatímco v snímku Very Glagolevové mají hrdinky na výběr pouze mezi podrobením a sebevraždou (kterou zvolí jedna z nich). A totéž se dá říci o jejích "nadřízených"...

Druhou kategorii filmů tvoří ty, které také vycházejí ze silné ruské realistické tradice, vyprávějí poutavý příběh, a nemají důvod okázale manifestovat "experimentálnost". Jejich tvůrci se místo odpovědí však spíše ptají. Co očekávají lidé od života a sebe navzájem? Případně: Co očekávají od filmu diváci? Splní se jim přání, a pokud ne, jak reagují? Dá se ještě vždy ostře rozlišit pravda a lež, dobro a zlo? Anebo je všechno, včetně filmu, na rozhraní hry na život a života samotného?
Cyklus Zkrat (Rusko, 2009) natočilo pět režisérů mladší generace, z nichž většina se už svými filmy doma i v zahraničí prosadila. Společné téma láska bohužel nemohlo napomoci k větší soudržnosti snímku, v němž každá povídka má výrazně odlišnou poetiku a vyznění. Zklamáním byl příspěvek Ivana Vyrypajeva, který se od výborného filmu Euforie posunul (už podruhé) ke klipovitému, módnímu podání, inspirovaném reklamou: obsah je vyprázdněný, forma je vším. Boris Chlebnikov a Alexej German ml. sice ve svých krátkých příbězích vyloženě nezklamali, ale zaostali dalece za svými předchozími dlouhometrážními filmy. Nejpozoruhodnější povídkou se tak stal Polibek krevety Kirilla Serebrennikova, jediná ostře kritická, satirická sonda dnešního Ruska na celém festivalu.
Roman Balajan je uznávaný ukrajinský režisér (arménského původu) starší generace. Upozornil na sebe skvostnými adaptacemi ruské klasiky: Turgeněva (Samotář, První láska), Čechova (Polibek), Leskova (Lady Macbeth Mcenského újezdu). Film Rajky (lepší překlad by byl Rajští ptáci, Ukrajina, 2008), natočený podle dvou povídek Dmitrije Savického (jeho krátké prózy u nás před dvaceti lety vyšly v časopisu Revolver Revue) a scénáře Rustama Ibragimbekova, se vrací do osmdesátých let, kdy se pod nehybným povrchem společnosti odehrával zápas mezi KGB a úzkou vrstvičkou mladých, kteří se tak či onak, vědomě, či víceméně náhodou stávali disidenty. Do vcelku realistického příběhu tří hlavních (a pozitivních) postav, které hledají svobodu a pravé uplatnění a které - doma i v emigraci - špatně skončí, je - nutno říci, že velice ústrojně - včleněn "nadrealistický" motiv létání (jakési obdoby barevné indikace z naší filmové minulosti). A tuto omamnou dovednost se lze nejen naučit, ale je možno ji i pozbýt, když se osud překlopí z vrcholu k pádu. Oproti tematicky podobnému českému filmu Kawasakiho růže, v němž je fenomén disidentství a tajné policie podán v rovině politické a morální, Rajky se vyhýbají kádrování i povýšenému soudu a míří do hlubší sféry existenciální. Za pozornost stojí předposlední herecká kreace nedávno zemřelého Olega Jankovského i hudební doprovod Svjatoslava Vakarčuka a skupiny Okean Elzy. Režisér Balajan řekl, že nejméně 70% domácích kritik bylo negativních, já se však domnívám, že mnohovýznamový film Rajky vyžaduje odpovídající rezonanci a má záviděníhodnou lehkost a nosnost, vlastnosti známé z létání.
Babička byla v ruské kultuře vždy ztělesněním dobroty, laskavosti, moudrosti a obětavosti, ba i symbolem paměti rodu a Ruska jako takového (Babička Rus z poslední věty Gončarovovy Strže). Vzpomeňme klasické ruské pohádky, Gorkého babičku Akulinu z Dětství, Solženicynovu Matrjonu, Milenťjevnu z Abramovových Dřevěných koní či Darju a ostatní stařenky z Rasputinova románu Loučení s Maťorou. I ve filmu v poslední době hrála stařenka často roli oběti a zrcadla úpadku společnosti (Babka Lidije Bobrovové) či důstojné, smířlivé a mateřsky empatické osoby (Sokurovova Alexandra). Tím více šokující je zlá, sprostá a šílená "bába" z filmu Sergeje Sněžkina Pohřběte mě za lištu (Rusko, 2009). O moc lépe se k žáku "druháku" Sašovi nechová ani děda, herecký laureát, na své běsnící manželce fatálně závislý. Matka (hraná Marijou Šukšinovou, dcerou známého režiséra, herce a spisovatele) by se s chlapcem vídala ráda, ale má slabou vůli, nedostatek prostředků a podobně slabošského, věčně "nasávajícího" partnera. A tak babička s dědečkem drží vnoučka ve "výchovné" izolaci, a dělají mu ze života peklo. Hrůzyplné a osamělé dětství prožívá také dívenka ve filmu Vasilije Sigareva (dosud známého úspěšnými divadelními kusy) Vlček (Rusko, 2009). Démonickou inkarnací sobectví, nezodpovědnosti, bezcitnosti a vulgárnosti tentokrát není babička, nýbrž "krkavčí" matka. Osudy obou dětských protagonistů neslouží tvůrcům k vyvolání lítosti a slz dojetí, ani k idylizaci "nevinných" obětí, ale k bourání diváckých stereotypů a nestrannému zobrazení všeobecné a děsivé dehumanizace společnosti. Nejde přitom o žádnou lacinou (nejlépe krvavou) provokaci, pouze o nelítostný, tvrdý direkt. Sigarevův Vlček má se Sněžkinovým, takřka současně natočeným filmem, až překvapivě mnoho společného. Jsou zde ovšem i rozdíly: v Sigarevově snímku je vynalézavější - a možná i hledanější - kamera (zoom), Sněžkin se zase může pochlubit účinnější pointou. Každopádně oba filmy tvořily společný (dvou)vrchol letošního ročníku filmů z Ruska a okolí.

Po hubených devadesátých letech, kdy se ruská kinematografie (a ještě více ta z ostatních zemí SNS) propadla ve smyslu kvantitativním a kvalitativním, mnohdy se utápěla v přílišné ilustrativnosti či nezvládnuté, křečovitě "postmoderní" grotesknosti, šla v uplynulém desetiletí její úroveň výrazně nahoru. Je dobře, že naši diváci mají možnost tento proces sledovat zblízka. (Situace se tím liší od současné ruské literatury, kterou kvůli absenci podpory z ruské strany a nedostatku odvahy tuzemských nakladatelů nemáme možnost poznat téměř - pomineme-li několik módních románů od Sorokina, Pelevina a Akunina - vůbec...) Nabízí se potřebná konfrontace s filmem českým. Přes zoufalý stav ruské demokracie (jde - podobně jako v řadě jiných států - spíše o "demokratické" ochotnické představení vládnoucí oligarchie) zdejší film - tak jako kultura, lépe řečeno její část, mnohokrát v minulosti - roli svobodné platformy a myšlenkového kvasu a korektivu vcelku plní. Na rozdíl od filmu českého, který přitom působí v zemi, v němž jsou sice demokratický systém a občanská práva v žalostném nepořádku, ale přece jen v mnoha ohledech ve výrazně lepší kondici než v Rusku. U nás chybí tvůrcům pronikavost pohledu, nemilosrdnost (svítáním na lepší časy tu mohou být filmy jako Pouta), odvaha k radikální, jednoznačné (buď-anebo) volbě, místo toho evidujeme chytrácké odůvodňování všeobecné "přijatelnosti", vyhledávání vybraně, vkusně zvláštních polopravd, zahrnujících zásoby bonmotů, sloužících k efektní, ale prázdné debatní ekvilibristice. Co dělat: kde chybí samorostlé a poučené osobnosti, nastupují tvůrci prostřední (rozuměj: tvořící pro lidi svého prostředí), s mizivou schopností sebereflexe...

■  Přečteno 477x