Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nedávná tragická nehoda polského vládního letadla připomenula a zvýraznila celému světu zločin, který před sedmdesáti lety příslušníci NKVD (1) na pokyn Stalina a Beriji spáchali v Katyňském lese. Z ruské strany bylo neštěstí využito jako příležitost k zlepšení napjatých vztahů mezi Ruskem a Polskem, což je - nehledě na (převážně) pragmatické příčiny (Polsko je v dnešní Evropě nezanedbatelný činitel) - událost pozitivní, přinejmenším nadějná.
Zde, na filmových stránkách, si všimněme gesta, kterým bylo "oteplení" vztahů mezi dvěma státy doprovázeno či dokonce stvrzeno: promítání polského filmu Katyň v ruské televizi.
Snímek slavného režiséra Andrzeje Wajdy má jistě své nedostatky (o nich jsem v Cinepuru už psal), a jednu zásadní přednost. Na obvyklou výmluvu "taková byla doba" odpovídá nutným dovětkem: a takoví - před mravní zkoušku postavení - v ní žili lidé. Film Katyň totiž není jen o samotném důsledně provedeném masakru (2), ale také - a možná především - o našem přijetí faktu zločinu, smířením se s ním: vedle nezbytného "zatnutí zubů" zejména o naší schopnosti akceptovat nečestné mlčení a lež. Wajda ve filmu ukazuje, že volba mohla být (a někdy byla) hodna polských obětí, že ono známé solženicynovské rozhodnutí "nežít ve lži" sice přinášelo značné nepříjemnosti, případně i utrpení (3), avšak základalo u jedince vědomí lidské hrdosti (4).
Ruské televize a kina doposud Wajdův film ignorovaly. Pravda, Michail Gorbačov již v roce 1990 přiznal, že masakr v Katyni nespáchali Němci (jak Sovětský svaz vždy tvrdil), ale vedení jeho vlastní země. (Zdůrazňuji slovo vedení, neboť hrůzný zločin neprovedli z "vrozené" zlovolnosti Rusové - jak se občas dalo z polských článků vydedukovat - nýbrž tentýž pohlavár, který s obdobnou chladnou krutostí likvidoval i vlastní občany.) Za "putinské" éry ovšem státní moc zločin bagatelizovala, odmítala jeho označení za genocidu (co by jí ale mělo být, když ne systematické vybití národní elity?). Částečně lze takový postoj pochopit: jednou z příčin jsou nerozumné, destruktivní majetkové nároky pozůstalých. Horším faktorem je snaha jistých kruhů glorifikovat stalinskou dobu i Stalina samotného (5) jako vzor silových, razantních řešení. (Třeba moskevská radnice se nyní - naštěstí neúspěšně - pokusila využít výročí konce války k instalování Stalinových portrétů...) Politici přitom přebírají roli historiků a vykládají, zjednodušují, účelově si upravují dějiny. Naopak odborníci, kteří se nepřestali držet faktů a svobodně bádat a psát, jsou vykazováni na okraj společnosti (do škol, televize, rozhlasu, rozhodujících novin nemají - až na výjimky - přístup).
Při příležitosti pietního aktu v Katyni, jehož se konečně zúčastnili i ruští představitelé, byl Wajdův film odvysílán na málo sledovaném kulturním kanálu. Po letecké havárii dostali Poláci větší "dáreček": snímek Katyň se ocitl v prime timu na hlavním televizním programu. Je zajisté dobře, že i "většinový" ruský divák měl možnost dílo vidět a poopravit či doplnit si znalosti historie vlastního národa. Státní manipulace s vysíláním však svědčí v neprospěch ruské "řízené" demokracie: pravdivé poznání je přidělováno, dávkováno. Z nejvyšších míst je posuzována jeho "únosnost" a "prospěšnost". Mohlo by se zdát, že v dnešní informační době jde o hloupé počínání, avšak bohužel stále přináší výsledky. Dokonce se zdá, že ve většině současného světa už fakt náhlé všeobecné dostupnosti informací přestává účinkovat...
Wajdovu Katyň nemá smysl někomu vnucovat. Spoustu lidí nezajímají dějiny, ale pouze výše vlastního konta a příležitost si užít. A spousta jiných není ochotna historické pravdě "uvěřit" (6), unést to nepříjemné, čím si někteří naši předkové zatížili své svědomí (7). I nadále bude v Rusku nemalá - i když asi menší než dosud - skupina "patriotů", kteří budou katyňský zločin připisovat Němcům. Jeden film to nemůže změnit. Tak jako hora knih o Stalinových zločinech nepřesvědčí jeho obdivovatele.
Wajdova Katyň není závislá na počtářských a "velkorysých" diplomatických gestech, "dobré" vůli toho či onoho politika. Smysl podobných děl je v tom, že jsou tady s námi. V Polsku, Rusku, Česku i kdekoli jinde. Dnes, zítra, pozítří.

Poznámky:
1.) "Nebyl jsem tam, abych přemýšlel, ale abych vykonával příkazy." (Rudolf Hoess)
2.) "Všichni lidé jsou zlikvidovatelní." (Guenther Anders)
3.) "Tváří v tvář nebezpečí zůstáváme sobci." (Octavian Paler)
4.) "Kdo zůstane silný, když většina zeslábne?" (Ralf Dahrendorf)
5.) "Jestliže vojáci zvítězili, on se proslavil." (Kostas Varnalis)
6.) "Charakteristickou vlastností zla je překvapovat nás." (Gabriel Marcel)
7.) "Rozum je jen vnější stránkou našeho vědomí." (Arthur Japin)

■  Přečteno 432x