Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mír v konfliktech a směšných scénách

Oto Horák / 10.6. 2010

Novému filmu Víta Klusáka a Filipa Remundy Český mír hrozí, že bude posuzován podle toho, zda straní radaru či ne. Jinými slovy, zda straníme radaru či ne my. A to přesto, že od Obamova telefonátu premiéru Fischerovi je radar překonanou, bezpředmětnou záležitostí (1). Za koho "kopou" tvůrci Českého míru? Ale nejprve to vezměme odjinud.
Dokumenty mívají různé cíle. Když pomineme ty privátní, mezi základní patří "objektivní" poznání, boj za něco či proti něčemu a "sranda" (řečeno s Janem Werichem a Jiřím Voskovcem).
"Objektivní" poznání je nedosažitelná meta, ale tvůrce má možnost hrát poctivou hru, v níž si žádnou kartu neschovává v rukávu. I tak samozřejmě hrozí všetečné otázky, proč ve filmu chybí to či ono. Režisér může vysvětlovat, že nemohl být u všeho, že něco vystříhnout musel, stejně mu nebude věřeno, že nechce někomu nebo něčemu nadržovat.
Legitimní je ovšem i přiznaná (de iure či de facto) zaujatost, která se na "objektivitu" příliš neohlíží. Například filmy Michaela Moora manipulují fakty i divákem, schované karty jsou vyneseny v pravou chvíli, aby změnily poměr sil. Devíza zní: proti "zlu" se může bojovat jakýmikoli prostředky. Strašný šum je třeba přehlušit. Kupodivu přes větší či menší, každopádně dílčí fauly celkové vyznění takových filmů vystihne často podstatné rysy reality lépe než tvorba úzkostlivých příznivců "vyváženosti". Je to jako v životě: víme, že nejsme světci, leccos omylnému a "křehkému" člověku projde, ale v základním názoru na život a svět se (sebe)klam vymstí.
"Sranda" v dokumentu je metoda i přidaná hodnota. Třeba polský dokumentarista Stanislaw Mucha se může zaklínat, že ve svých filmech (např. Reality Shock) nic neupravuje, své (ne)herce neovlivňuje, výsledkem je honba za co nejbizarnějšími a nejlegračnějšími výroky a scénami. V množství přiměřeném takový přístup osvětlí nově, nezvykle realitu, pokud však přebíjí jeden výrok či gag druhý (atakdále), celek ztrácí soudržnost, rozpadá se v zapamatovatelné či zapomenutelné jednotlivosti. Na šňůrce navlečené korálky se rozsypaly...
Český mír Víta Klusáka a Filipa Remundy se snaží o poctivou dokumentaristickou hru, nebojuje proti "zlu" a "srandu" vždy přivítá, ale za každou cenu si ji umělě nevyrábí.

Odpůrci a zastánci radaru zápasí za něco, co se ukáže jako chiméra. Jejich zaujatost pro věc (která vždy hraničí s exhibicionismem, viďte Magore Jirousi) s sebou nese nedorozumění a trapasy - ať už si je uvědomují či ne - jaksi automaticky. Je to špatně?
Ale vždyť každá lidská činnost má směšný aspekt, směšní nejsou jen bloumalové, co nic nedělají. (Jenže ti jsou vlastně směšní právě tím, že nic nedělají.) Záleží na úhlu pohledu, odstupu, ohniskové vzdálenosti...
Každý mír se rodí v konfliktech a konflikt je provázen "za vlasy přitaženými" scénami. Hladovkáři jsou na jedné lodi s jejich antipody "přejídači" (které v Českém míru bohužel nenajdeme) a s autory neodolatelně přihlouplých písniček na oslavu USA. Mír není nehybnost, mrtvolnost, zabezpečený stav, ani se nevyznačuje upjatou, "koženou" důstojností - je nemožný při naprostém nedostatku humoru. Absolutizace vlastního hlediska je jistě špatná a nebezpečná, ale lhostejnost k čemukoli, co přesahuje horizont mého profánního prospěchu, je ještě horší. V tomto smyslu aktivisté proti radaru i jeho zastánci přes všechnu sebestylizaci a sebedojímání (a la Peaceland) stojí výš než lidé, kterým je celý problém "šumák". (Nemám na mysli samozřejmě jedince, kteří měli radar v popisu práce jako pan Klvaňa, někteří "nezávislí" novináři nebo vojenští policisté. Naopak starosta Trokavce dělal víc, než znělo jeho voličské zadání.)
Bída našeho veřejného života není ani tak ve špatných politicích, korupci, problematickém ekonomickém či politickém systému (to jsou už důsledky), nýbrž v neochotě lidí věnovat svůj čas a energii starosti o věci veřejné. Člověku se pochopitelně často nechce opustit svou bezpečnou ulitu, ale nezbývá než jít na agoru a přednést svoje obavy či návrhy.
Ví to Vít Klusák a Filip Remunda? Každopádně z jejich filmu takové poznání dostatečně nevyplývá. Spíš se spokojili pouhým úšklebkem nad marným nasazením, převahou mocných, věčnou ironií života.

"Pinožení" kolem radaru se může jevit tvůrcům i divákům legrační či zbytečné, ale je a bude následováníhodné. A to i v případě kauz mnohdy podstatnějších, důsažnějších, které však nemají dostatečnou mediální atraktivnost. Ta se však dá rychle zvýšit. Nabízí se volné pole pro naše dokumentaristy.
Což takhle sáhnout na "zoubek" problému pojmenovanému stydlivě "prolomení těžebních limitů" v severních Čechách? Nebo se podívat na činnost developerských společností, kterým radní Prahy (i jednotlivých městských částí) umožňují bez ohledu na zájmy lidí a kulturní i přírodní hodnoty parcelovat si hlavní město, stavět (či hrubě přestavovat) předimenzované a architektonicky bezcenné budovy (2). Nestálo by za to rozkrýt pozadí "svérázů" a podvodů, nabalených na český tzv. turistický průmysl (taxíky, hotely, restaurace, obchody, směnárny)? A což se zaměřit na ono nesmyslné mrhání penězi (samozřejmě že při závěrečném účtování našimi), které se nazývá předvolební kampaní a jejíž vrcholně odpudivou, žalostně nekulturní ukázku jsme nedávno měli tu čest pocítit na vlastní kůži. Jistě, natáčení podobných snímků je - trochu, rozhodně ne smrtelně - riskantní počínání. Tak jako tvůrcům Českého míru budou i budoucím odvážlivcům jednotlivé strany (konfliktu) předhazovat, za koho "kopou". S pozicí napadeného je třeba se vyrovnat jako s každou nutností. Odpovězme: dobrý umělec kope jen za sebe.
Usnadňování si cesty se lidem v kondici obvykle nevyplácí. A nejen umělcům.


Poznámky:
1.) Ne všichni se ovšem dovedou se ztrátou politického "beranidla" smířit. I nyní někteří komunističtí kandidáti slibovali referendum o umístění amerického radaru v Česku! Takové patafyzické prolhášení - kdyby nebylo Polska, nebylo by Poláků, jak pravil otec Ubu - ovšem do tuzemského absurdního politického mumraje zapadá jak "prdel na nočník" (abych citoval "klasika" Vítězslava Jandáka).
2.) Zvlášť podezřelá překotná aktivita se nyní vyvíjí kolem "volných" pozemků Masarykova nádraží, Nákladového nádraží Žižkov a Smíchovského nádraží. Že by radní tak vystrašily blížící se komunální volby a spěchají proto splnit "nezištný" závazek?

  Přečteno 364x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #Mír v konfliktech a směšných scénách

#70

červenec 2010


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Desatero pokusů o Ivana Olbrachta

Jób, Dick Dutton a definitiva

Starý problém a staré filmy v Karlových Varech

"Svobodný" Polanski

Proč nečíst diskuse kritiků o Varech

Umělé a pravé barvy aneb Český Schindlerův seznam?

Mír v konfliktech a směšných scénách

Film Katyň jako argument diplomacie

Dobré filmy z Ruska a okolí v Praze

Ztracenci


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Hello Dexter Morgan (Zdeněk Holý)

Limbická láska a německá reputace Dr. House (Zdeněk Holý)

MRTVÍ A ŽIVÍ: nejbližší příbuzní člověka (Zdeněk Holý)

Pouta: překování chcípáctví v prázdnotu (Ondřej Čapek)

Král světa a král vesmíru (Zdeněk Holý)

Trierův Antikrist jako obhajoba racionality (Ondřej Čapek)

Rozhovor s rektorem AMU zejména o financování jednotlivých fakult (Vít Janeček)

Hanebný pancharti (Zdeněk Holý)

Filmy napodruhé aneb Základní instinkt (Zdeněk Holý)

Bába – film, co vyhrál v Cannes (Zdeněk Holý)


banner