Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Tak nám pustili Romana, řekla by posluhovačka Švejkovi, kdyby se dožila dnešních časů. (Práce ale podražila, a tak lidé v postavení "dobrého vojáka" si dnes posluhují sami...) Mezistátní přetahovaná, nejapné a obtížné představení, kterého jsme byli - nikoliv poprvé - po měsíce svědky, tím však asi neskončilo. Různé suverenity se přece musí hájit. Roman Polanski ovšem může od nynějška „svobodně“ pendlovat mezi Francií, Polskem (které si dělají na umělce „domovské právo“) a nově i Švýcarskem (kde umělec dlel ve fešáckém „domácím vězení“).
Slavit mohou především všelijaké iniciativy na podporu Polanského, rekrutující se ze světových umělců a různých celebrit (rozliš, kdo umíš), prostě - v dnešním americkém a facebookovém pojetí - „přátel“. (Aristoteles: "Přítel všech, ničí přítel.") Ze své klauzury přitom symptomaticky vystrčil nos i Milan Kundera, mající s podobnými akcemi zkušenosti. Není tomu tak dlouho, co jeho příznivci protestovali proti „nařčení“ z udavačství ze začátku padesátých let (které spočívalo v publikování autentického policejního dokumentu).
Dovedl bych pochopit, kdyby Polanského ochránci zpochybňovali jeho vinu (režisér se k činu však přiznal) nebo její míru. Nerozumím ale tomu, když někdo zdůrazňuje, že Polanski je významný umělec. (Ponechme stranou, zda takové označení není - zejména po několika filmech z poslední dekády - příliš odvážné.) Že by měl pravdu Joseph Epstein, když říkal, že umělec je považován za ne zcela zdravého člověka, a je mu proto zaručena morální obdoba diplomatické imunity? Znamená to, že „významní“ lidé mají být souzeni méně přísně než „nevýznamní“? Nechápu ani polehčující okolnost, že režisér jako dítě přežil holocaust. Že by něčí nezaviněné strádání v minulosti - a třeba i trauma - omlouvalo jeho pozdější nepřípustné činy? Proč tedy jiní přeživší "sekají dobrotu"?
Odlišný problém je, zda sexuální styk s 13-letou dívkou (ať už to bylo či tak docela nebylo znásilnění) má být po více než třech desetiletích důvodem k soudu nad 76-letým člověkem. Obzvlášť tehdy, když sama postižená opakovaně žádala americké soudy, aby od pronásledování Polanského upustily. Vleklý proces se stal už dávno absurdním, "kafkovským" cílem, majícím s realitou málo společného. (Argumenty o nepřiměřenosti stíhání po tolika letech také ze strany obhájců důrazně zazněly.)
Bohužel, i právo podléhá - přes častou anachroničnost - „tepu“ doby, méně eufemisticky řečeno diktátu módy. Polanski přišel na Západ v polovině šedesátých let, kdy tam začínala tzv. sexuální revoluce. V rámci „svobody“ smyslů, „volné“ lásky (což je contradictio in adiecto, „volné“ může být - jak správně pravil Andrej Stankovič - pouze šukání) se měl osvobodit člověk jako takový. Jaksi se zapomnělo, že svoboda není vlastností těla, ale - mj. podle Hegela - podstatou ducha. Na vlně "revolučních" nálad se hledělo na skutky podobné tomu, který spáchal Polanski, tolerantně, shovívavě. A to bez ohledu na fakt, že sex s mladistvými trestný samozřejmě byl. Čas trhnul oponou: v současnosti se euroamerická civilizace dívá na sexuální násilí na ženách, a obzvlášt na dětech, s velkou přísností. V zásadě jistě jde - nehledě na to, co si myslíme o neokonzervatismu a jeho zvláštní fúzi s liberalismem - o logický, prospěšný, humánní postoj, i ty se však dají diskreditovat přemrštěnou praxí, apriorní podezíravostí. Scény, kdy dítě koupou oba rodiče, a pozvou si k tomu ještě dědečka, babičku a tetičky, by měly být vyhraženy filmové komedii (ovšem hodně „politicky nekorektní“) a nikoli realitě. Každopádně i kauza Polanski dokládá, jak jsou zákony z hlediska spravedlnosti nespolehlivé, rozdělující, jak „povlávají“ za mocnými zájmy. Paragrafy vytváří pouze "někdo", a jen zdánlivě jsou určeny "všem". Bývají tudíž pěkně ohebné a "iniciativě" jurisdikce se meze nekladou. Je normální dohoda se soudem o tom, že když se přiznám, dostanu "jen" tříměsíční trest vězení? Je možné ze strany soudu od takové dohody odstoupit? Kam jsme se to dostali?
Polanski se už zřejmě před soudem neobjeví, ale jsou lidé, kteří se před něj nepostaví určitě. Šéfy společnosti BP před tribunálem neuvidíme, taková firma je „národní stříbro“, za které se bere ministerský předseda. Prezident nejmocnější země světa na podnikatelského molocha sice poštěkává, ale zaručeně jej nekousne. Má vůbec někdo "nahoře" zájem přitáhnout z řetězu utržený globální trh? Koneckonců už Baruch Spinoza si všiml, že posledním účelem státu je činit občany poddanými jiných. Tento postřeh platí v dnešní fázi vývoje civilizace dvojnásobně... A zatím statisíce lidí u Mexického zálivu přišlo o svou obživu, a s ní o nenahraditelný raison d etre. A zatím milióny zvířat zbytečně chcípají zalepeny rozteklou ropou.
Nikdo za katastrofu nemůže. Mocní nezmění své chování. Jeden či dva "špičkoví" manažeři možná přejdou do jiné firmy. Divný svět.

■  Přečteno 371x