Konečne u zdroje / Zdroj
Přestože je Zdroj Martina Marečka (podíl na scénáři Martin Skalský) jedním z výstupů projektu Auto*mat, který otevírá diskusi o automobilismu ve městě, o ježdění v autech film není. Vlastně je tak trochu jeho definičním rysem, že se dá poměrně těžko říci, o čem vlastně je. Zdroj je nejviditelněji o ropě a čerstvě postaveném ropovodu (Baku – Tbilisi – Džejchan). Je ale taky o tom, jak vypadá jeden ze států, kde se dnes ropa těží (Ázerbájdžán). A o kusu jeho těžbou zplundrované země. O místních lidech a o místních policajtech. O tom, co si autoři během natáčení prožili. O matrjoškách.
Film vznikl jako odpověď na otázku "Kam to vlastně vede?", kterou si autor položil nad pomyslnou trubkou vedoucí k benzinovému čerpadlu. Podél ní pak se svým malým štábem doputoval až do Baku. Tamní svět, který nám ve filmu představil, je v nejednom smyslu přízračný. Na kusu země prosáklém ropou a radiací živoří místní, na které z bezpečného povzdálí dohlíží dobře živená skupinka aparátčíků. Aparátčíci jsou živeni z příjmů z ropy, kterou místní nepřetržitě plní útrobí ropovodu a posílají do šťastnějších končin. Celá polovina příjmu z ropovodu je sice odváděna do státního ropného fondu, k neaparátnické většině se však zatím nedostala. Film dostatečně naznačuje proč.
Zdroj stvrzuje autorův styl, který známe již z jeho Her prachu. Se svou originální směsicí zvídavosti a adrenalinového altruismu se znovu vydává po stopách věcí, které hýbou současností, a jejich souvislostí. Hry prachu, byť oslavované, však nejen trpí přílišnou roztříštěností motivů, kterých se film chce dotknout, ale po jejich zhlédnutí se dokonce vnucuje dojem, že autor se smířil s rolí outsidera, který bude to podstatné komentovat na základě více či méně nepodstatných odštěpků, případně zcela nesouvisejících fenoménů (demonstranti na kolech, hosteska v Paláci kultury, přitroublý televizní reportér). Posun ve Zdroji je evidentní. Motivů je sice pořád dost (možná až příliš – matrjošky), ale film drží mnohem lépe pohromadě. To samozřejmě netriviálně souvisí s tím, že materie Zdroje je mnohem černobílejší a čitelnější než u Her prachu. Leckdy stačí šikovná juxtapozice: záběr zdevastované krajiny, do nějž hlas místního činovníka vrývá neuvěřitelné bláboly o ochraně přírody; úryvek z propagačního materiálu stavitele ropovodu (British Petrol) o tom, jak profesionálně byl místní policejní sbor vyškolen v respektování lidských práv, konfrontovaný se záběry dvou rozzuřených policajtů vyhrožujících – z pozice čiré síly – skupince domorodců, kteří chrání Marečka a spol. Jindy postačí jen zapnutá kamera, která nechá funkcionářské zlo, ať se samo dostatečně odhalí, zesměšní.
Autorův vlastní názor nemá film vytetován na čele, ale přesto je v něm nepřehlédnutelně přítomný. Projevuje se v jiskřivých detailech, na které má Mareček zvláštní talent: záběr činovníkovy ruky, která si pohrává s řetízkem vtipný švenk kamery, který zarámuje odpudivý proslov kohosi o tom, že vše je v naprostém pořádku, na zdi pověšenou podobiznou prezidenta Alijeva, který patrně bdí v zemi nad vším (apod.). Znovu a znovu tu nervozita a křiklavá falešnost moci nahrává kameře na smeč.
Zdroj je v dobrém smyslu angažovaný. Není ale aktivistický, neradí, co se má a co se nemá dělat, třeba že by se nemělo jezdit v autě. A přestože autor označuje svou práci za stopování, není ani investigativní. Čeho chce tedy Zdroj dosáhnout? Podle autora by měl otevřít debatu o věcech, jejichž samozřejmost je zdánlivá – v situacích, v nichž jejich polemický potenciál kondenzuje a film tu podle něj není od toho, aby snášel detailní dokumenty o bezpráví, aby usvědčoval pana XY z toho a toho (od toho jsou tu nevládní organizace, novináři a další instituce). S druhou polovinou tvrzení se lze ztotožnit bez problémů, autorův popis působení filmu ale podle mne příliš výstižný není. Témata Zdroje přece k žádné polemice nevybízejí – alespoň ne k polemice o věcech, které jsou natolik zásadní a přitom nesrozumitelné, že kritickou reflexi bytostně vyžadují. Ne: zlo stačí pojmenovat a odstranit, nikoli rozebírat.
Bezpochyby největším kladem filmu je tedy to, že by takto přímým způsobem mohl do běhu věcí zasáhnout. Pokud budou okolnosti příznivé, může nakonec Zdroj být domácí film s dosud největším politickým dosahem – a to i kdyby se nakonec podařilo "jen" to, že podvedeným domorodcům budou vyplaceny náhrady za zabranou půdu, na které dnes leží trubky ropovodu. K tomu je však zapotřebí, aby jej lidé viděli, a to hlavně ti, kteří můžou na situaci něco změnit. K nim ale – přes veškeré zdůrazňování toho, že "v tom jedem taky" – my, příležitostní konzumenti ropných produktů v České republice, asi nepatříme.