Teplý a teplejší / I Love You Phillip Morris

Z gayů už si lze v Hollywoodu dělat legraci nebo o nich točit vážná oscarová dramata. Ale dělat podvratně obojí naráz se zjevně nevyplácí, jak ukazují problémy, které má snímek I Love You Phillip Morris se sehnáním amerického distributora. Tenhle film nás ale znejišťuje i na dalších frontách; navzdory svému názvu nemá nic společného s tabákovým průmyslem, ačkoli srdíčkové promo odznáčky designované ve stylu I Love NY by si možná nejeden kuřák recesisticky připnul na hruď. Bylo by to asi stejně půvabné, jako kdyby gayové nosili placky k filmu Děkujeme, že kouříte.

Režijně debutující scenáristická dvojice Glen Ficarra a John Recca opět ve stylu svého dřívějšího scénáře ke snímku Santa je úchyl unikají z běžných žánrových poloh: tentokrát navíc přetvářejí skutečný příběh pomocí optiky hned několika žánrů, jejichž obrysy lze ovšem nalézt s podobnou obtížností, s jakou rozeznávají dětští protagonisté filmu uprostřed mračen tvary pindíků. Phillip Morris je romantickou komedií či snímkem o útěcích z vězení asi do stejné míry, do jaké je Santa komedií vánoční. Zatímco ale v Santovi probíhá výhradně zvrhlá destrukce pokojně pohádkové vánoční atmosféry, zde původní životopisná látka skýtá potenciál přímo pro multižánrový snímek. Ústřední figura, skutečný Steven Russell byl zkrátka „larger than life“ a příběh jeho života se v určitých momentech na plátně vyrovná těm nejkouzelnějším romancím i nejnapínavějším podvodnickým snímkům. Základní podvratnost spočívá v tom, kdo, proč a jak dané skutky koná a jakým způsobem nám to vypráví.

Steven Russell líčící, kterak se ženatý věřící policista rozhodne přihlásit ke své gay orientaci a jaké neuvěřitelné zápletky z toho vyústí, užívá na diváky podobně podvodných triků jako na oběti svých houdiniovských eskapád. Samotná atmosféra snímku pak osciluje mezi komediální a dramatickou rovinou, přičemž toto napětí opět vyplývá z rozkolu mezi tím, jakých událostí jsme svědky a jakým způsobem jsou prezentovány. První část ukazuje, kterak Russell prozře a rozhodne se přijmout své pravé já. Tudíž si najde milence, a aby si ho mohl vydržovat v náročném gay stylu drahých hadříků a zlatých hodinek, dá se na dráhu drobného podvodníčka a končí ve vězení. To samo o sobě by mohlo působit dost homofobně. Nebýt toho, nakolik odlehčeným stylem se vypráví a jak báječně to vše vypadá. A nebýt toho, že ve vězení přijde místo tužeb pravá láska a po love story z vězeňského bloku přichází série čím dál šílenějších podvodů, útěků z vězení i infiltrací do něj, tentokrát ovšem motivovaných romantickou touhou být pospolu. Pohrávání si s jemným rozdílem mezi zobrazováním těch nejtypičtějších „buzničkovských“ stereotypů a bezelstným ztvárněním romantického, leč neheterosexuálního vztahu patří k nejsvěžejším momentům filmu.

Základní kámen úrazu, díky němuž subverzivní kejkle s žánry, komediálností a dramatičností nabývají absurdních a nikterak nosných rozměrů, má jméno Jim Carrey. Jim Carrey vypravěč, svůdný a šarmantní milovník i aktivní a přesvědčivý podvodníček. Jim komediální a vážný zároveň. Hodnocení hereckých výkonů bývá tou nejošemetnější částí kritické recepce filmů a Phillip Morris je navíc příkladem snímku, který by z tohoto hlediska vydal na samostatný rozbor. Naplno se tu totiž ukazuje, že Carrey nemůže uhrát roli, která se hemží přechody mezi vážnou napínavou polohou a rovinou silně komediální. Zvlášť pokud by měl být zároveň hrdinou pohledným a okouzlujícím a po svém boku má tak silného hereckého partnera, jakým je Ewan McGregor.

Jim Carrey tu nefunguje jako muž mnoha tváří, naopak: velká část situací naráží na to, že jeho projev je kontaminován záchvěvy typické „ace venturovské“ gumové mimiky, díky čemuž je kupříkladu humorná rovina ztřeštěnější, než by měla být. V jiných případech zase stigma dřívějších crazy rolí narušuje romantickou, dramatickou či napínavou atmosféru. Nejenže ve snímku, který přes svou chytlavost poměrně sofistikovaně pracuje s odstíněním nálad a žánrových poloh, působí Carrey krapet jako slon v porcelánu. Místy už totiž nepodvádí jen ostatní postavy či diváky v sále, ale především nevědomky zrazuje sám sebe. Celá koncepce, jíž pod slupkou žánrovosti a divácké vděčnosti dominují různé typy nejistot, se díky tomu totiž bortí. Nefungují-li scény žánrově tehdy, když mají, pak lze jen stěží vnímat, co je záměrná hra a za jakým účelem se hraje, proč se chvílemi boří homo/hetero stereotypy a jindy jsou naopak utvrzovány.

Ač má snímek daleko k dramatickým či jednoznačně žánrovým pojetím životopisných témat, přesto v posledku jediným faktorem, který udržuje tragickou rovinu fascinujícího, leč zmarněného života, je zakotvení filmu v realitě. Postoj snímku k hlavnímu hrdinovi a k zobrazovaným událostem nelze nikterak vyčíst. Snažit se rozhodovat mezi sympatií, soucitem či pohrdáním nemá smyslu. Zůstává čirá fascinace a komediální odlehčení.