Candyman. Candyman. Candyman. Candyman… Candyman
Legenda o Candymanovi začíná v chudinské zástavbě (nejspíš fiktivní) liverpoolské oblasti Spector Street. Už v úvodním odstavci své povídky Zapovězené ji anglický spisovatel Clive Barker popisuje jako labyrint „ponurých pravoúhlých betonových kaňonů a šedých špinavých průchodů“, v němž jsou jeho obyvatelé uvězněni podobně osudově jako hrdinové antických tragédií. Pravou povahu této tragické, geometrické pasti jde podle Barkera nejlépe nahlédnout z ptačí perspektivy. Přesně takovým pohledem pak začíná jak filmová adaptace povídky z roku 1992, tak loňský remake/pokračování.
V prvním případě zní k leteckým záběrům křižujících se velkoměstských silnic jednoduchá melodie Philipa Glasse složená pro piano, varhany a sbor. V nové verzi režisérky Niy DaCosty je titulková sekvence pojatá jako jízda, kde naopak z podhledu sledujeme vrcholky mrakodrapů tonoucí v mlhách a doprovázené melodií ještě více „glassovskou“ než původní soundtrack, ovšem jejím autorem je Robert Aiki Aubrey Lowe. Srovnání všech tří úvodních pasáží dobře vystihuje vzájemný vztah všech tří verzí příběhu o Candymanovi (dvě neslavná pokračování filmu z roku 1992 raději necháme spát). Film režiséra Bernarda Rose obaluje krvavou a masitou kostru Barkerova příběhu pevnou kůží a nová...