Moje dítě má velkou hlavu (a já ho i tak mám ráda)

Minulý rok se mi narodila dvě miminka. Jedno měřilo 49 centimetrů, druhé je dlouhé 85 minut. První jsem v sobě nosila devět měsíců a druhé několik let. Poslední dny ve střižně dokumentu BLIX NOT BOMBS, o vyslanci OSN Hansi Blixovi a válce v Iráku, jsem trávila na nafukovacím míči s obrovským břichem, a když měl film premiéru v Kodani, byla jsem už doma s dvoutýdenním Františkem.

Zažíváme první rok s naším prvním dítětem, a přestože jsou nějaké dny hezké, jiné zase připomínají spíš boj o přežití. Každopádně se každý den cítím jako amatér, jako bych měla hrát postavu v cizím jazyce, bez scénáře. František ze začátku hodně plakal, málo spí, vzteká se a někdy prostě odmítá jíst. Jako matka se neustále setkávám s názory a očekáváními, jestli kojit, nebo nekojit, dávat dudlík, nebo ne, jak dítě krmit, uspávat, zabavovat… Když Františka viděla kamarádka, smála se, jakou má velkou hlavu. Má pravdu – on má velkou, krásnou, vtipnou hlavu. A já ho miluji, tak silně, že jsem nikdy nemyslela, že toho budu schopná. Najednou jsem v každém dítěti ve filmu, ve zprávách začala vidět Františka. Matkou jsem se nenarodila a nikdy jsem necítila, že je to mé poslání, ale pomalu se jí stávám. Mateřství je největší zkouška, kterou jsem v životě zažila. A nejistota a...