Stone konečně „stoned“ / Divoši

Filmoví Divoši stále obsahují řadu pulpových prvků a ponechávají si určitou dávku ironické sebereflexe, ale zároveň znemožňují plně proniknout do mnoha vyhrocených scén. Fragmentarizovaný narativ vedený ve třetí osobě rámují subjektivní, místy snovou optikou vypravěčky Ofélie. Omámený tón jejího voiceoveru už od samého počátku působí jako změkčující prvek vůči obrazům, které komentuje, a vytváří disonanci mezi tím, co a jak je prezentováno.

Recenzentské komentáře připodobňující Divochy k pozdním filmům Tonyho Scotta zpětně získávají nádech prosebných modliteb za alespoň symbolické zmrtvýchvstání tragicky zesnulého režiséra. Nejde jen o to, že novinka Olivera Stonea představuje autorův opětovný odklon od politických biopiců k akčnějšímu žánru thrillerového dramatu; ke Scottovu snímku Domino ji váže i kameraman Dan Mindel a postava nespolehlivé vypravěčky. Spojitosti jsou to však povrchní a při bližším prozkoumání zpochybnitelné. Zatímco nápadité převyprávění skutečného osudu lovkyně lidí Domino Harvey svou těkavou narací, sytě barevnými kamerovými filtry a zběsilou střihovou skladbou evokovalo hrdinčin meskalinový trip, poklidnější tempo Divochů odpovídá Oféliinu...