MFDF Jihlava 2012 / Intimita a reality show v české krajině
Vítězný film letošního Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, Pevnost Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše, ilustruje několik rysů jihlavské přehlídky. Portrét Podněsterské republiky, podivného „svazáckého“ státu, v němž se zastavil čas v okamžiku rozpadu Sovětského svazu, byl pořízen s minimem nákladů: štáb tvořila v podstatě jen autorská dvojice a kameru nahradil digitální fotoaparát. Těžko si představit, že by podobný snímek dvou studentů filmové školy mohl bez jihlavské přehlídky (která v průběhu celé své existence ve svém programu pravidelně uvádí snímky vznikající na katedrách FAMU) vzniknout a dokonce vstoupit do běžné distribuce.
Kokeš i Tasovská se ovšem svou cestou po kousku země, jenž si drží přízračnou nezávislost jen díky podpoře Moskvy, financuje svůj chod pomocí pašování zbraní a svých dvě stě tisíc zoufale nesvobodných obyvatel si kupuje pomocí sociálních almužen, paradoxně přibližují spíš filmovému jazyku evropských a světových dokumentů s estetizovaným obrazem, personalizovanou perspektivou a univerzálně srozumitelnými tématy než konceptuální a (někdy trochu samoúčelně experimentální) tradici českých dokumentů z posledních deseti či patnácti let. V české soutěži tak Pevnost působila podobně solitérním dojmem jako Jankův portrét Drahomíry Vihanové Umanutá, jehož empatický styl se pohyboval někde na pomezí špátovského dokumentu a lehčího odvaru z děl portrétované režisérky. Jihlavská soutěž tak možná více než kdy jindy potvrdila, že česká dokumentární tvorba je dnes už příliš variabilní na to, aby se dala vměstnat do jedné škatulky. I to je zásluha existence jihlavského festivalu — nelze popřít, že za rozšiřování obzoru českým dokumentaristům si mohou její dramaturgové připsat ty nejvyšší zásluhy.
V neposlední řadě pak výsledek vyhlášené porotou definitivně zbavily Jihlavu podezření, že udělované ceny jsou výsledkem diskutabilního kurátorského výběru, který upřednostňuje jen jednu určitou větev tuzemské dokumentaristiky (onu proslulou „vachkovskou školu”, o níž se v minulosti tolik mluvilo a o níž většině lidí dodnes není jasné, kdo a proč by do ní měl patřit). Samozřejmé, nelze popřít, že těžiště programu i letos spočívalo v něčem jiném než v autorských politických cestopisech a přátelských medailonech. Možná to vůbec nejvýraznější téma, které se letos v Jihlavě objevilo, se týkalo různých způsobů sebeprezentace před filmovou kamerou. Proniklo takřka do všech programových sekcí letošního festivalu — včetně těch retrospektivních. Těžko se ovšem mohlo stát něco jiného, když festival v rámci pocty v létě zesnulému Chrisi Markerovi uvedl jeho legendární Pařížský máj. V něm se tváře lidí, jež se v roce 1962 Markerovi před kamerou pokoušeli definovat svou představu štěstí, prolínaly s mapou Paříže, tělem města rozvrásněném labyrintem střech zachycených z vrcholu Eiffelovy věže i komentářem meditujícím o zapomínání, zaměnitelných životech a umírajících ulicích. Markerovi se tak podařilo obsadit zvláštní prostor mezi fikcí a dokumentem, v němž neinscenované scény zviditelňují myšlenkové pochody, o nichž však nikdy není patrné, komu vlastně patří — zda spíš filmaři, který je sestříhal, či shonu v ulicích, jenž, je vyprovokoval. Jak říkával tenhle nedávno zemřelý milovník koček a sov: jen subjektivní filmy mohou být pravdivé. Ale který subjekt je vlastně natočil?
Markerův film ovšem nastavil měřítko hodné vysoko — sledovat v jeho stínu dva české, mimo soutěž uvedené snímky, které se pokoušely o podobný typ výpovědi, bylo o to bolestnější. Olga Špátová udělala v Největším přání už druhý vývar ze stejnojmenné filmové ankety, kterou před osmačtyřiceti (a pak ještě jednou před dvaadvaceti) lety natočil její otec: Adolf Zika ve filmu Země česká, domov tvůj pro změnu namíchal českou variantu Macdonaldov dva roky starého Života v jednom dni, kdy dobrovolníci zaznamenávali jeden den svého života a odpovídali na sofistikované sebeidentifikační otázky typu: „Nosili byste na tričku českou vlajku? Zvedají vám úspěchy Čechů sebevědomí?"
Výsledky obou filmů, které se pokoušejí definovat identitu současných Čechů, jsou celkem nepřekvapivé - všichni chceme být šťastní, nikdo z nás neví, co to znamená, a oba filmaři už po tom dál nepátrají: místo toho se zabývají tím, jak záběry jim spadly do klína, co nejbezbolestněji a nejplynuleji sestříhat. Na místo reflexe národních či obecně lidských stereotypů tak oba snímky představují jen esteticky stravitelnou a místy kýčovitě sentimentální reality show plnou efektivních, předpřipravených schémat.
Je o to svéráznější, že na snímek, který uspěl tam, kde selhali Zika se Špátovou, se termín ,,reality show" dá uplatnit bez jakékoli nadsázky. Film Dva nula Pavla Abraháma byl velkým favoritem na divácky nejpopulárnější snímek v české soutěži - ale přes mimořádnou zábavnost záběrů nasnímaných dvaceti kamerami během derby Sparty se Slávií, představovala zároveň i jeden z nejdepresivnějších a nejnelítostnějších filmů o Česku. Trochu mechanický rytmus střídajících se nehybných obrazů fandících ochozů bez okolků stání na světlo nejen to, s jak ubohým málem jsme ochotní se spokojit, ale jak uboze jsme ochotni se chovat ve snaze co nejlépe prezentovat vlastí ego, víme-li, že nás někdo natáčí.
Prezentace ega byla nejen tématem, ale i kamenem úrazu dalšího z festivalových hitů - Občany K., kterou natočil Michal Dvořák ze skupiny Ztohoven, v němž členové této art-junty dlouze a podrobné vysvětlují svůj umělecký projekt, kdy si vzájemně pozměnili fotografie na Občan-Kách a mohli pak chodit na nákupy pod identitou svých kolegů. Občas z toho vylezly i roztomilé taškařice (třeba scéna, kdy manžel vystupuje na své vlastní svatbě v roli svědka, zatímco skutečnému svědkovi gratuluje úřednice magistrátu Prahy 8 k úspěšnému uzavření manželství. Jinak mi ovšem démonickou basovou linkou podkreslená moudra o tom, že když si člověk na své průkazové fotografii není podobný, znamená to, že je jen anonymní jednotkou v neosobním soukolí kafkovského státního aparátu, příliš objevné nepřipadaly. Hlavní problém snímku však nespočívá v jeho toporné režii, ale ztrátě odstupu natočí-li jakákoli umělecká skupina film o svých vlastních aktivitách, vystavuje se nebezpečí, že bude působit jako někdo, kdo své předvídatelné šaškování vydává za sofistikovanou společenskou provokaci. Na stejné hraně se pohybuje i tvorba Víta Klusáka a Filipa Remundy — důvod, proč jejich snímek Svobodu pro Smetanu o kriminalizovaném řidiči olomouckého Dopravního podniku, nedopadne stejně žalostně jako Dvořákův populárně naučný pořad o morfingu, spočívá v tom, že svůj film otevřené prezentují jako nekritické gesto podpory člověku, s jehož politickými postoji sami sympatizují.
Zcela odlišný přístup než Občan K. zvolil Radovan Síbrt ve svém dokumentu o společné realizaci čtyř projektů mezi několika výtvarníky a „amatérskými” umělci, kteří vytvářejí různé typy artefaktů za zdmi vězení. Síbrtovo Vězení umění se podobá trpělivému a díky kombinaci extrémních detailu tváří a tichých, centrálně komponovaných, v protisvětle snímaných celků místností, jež nositelé těchto tváři obývali, i mimořádně intimnímu obrazu ostýchavého setkávání dvou radikálně odlišných světů. Umění v něm sympaticky hraje sice klíčovou, ale jen podružnou roli — pomůcku, jež jedněm lidem umožňuje komunikovat, druhým znovu získat ztracenou důstojnost a sebeúctu.
Síbrtův snímek (na jehož vyznění se výraznou měrou podílel kameraman György László) jako by podobně jako vítězná Pevnost ilustroval, že vyznění dokumentárních snímků zpravidla bývá o to silnější, čím víc jejich tvůrci v natočených záběrech svou vlastní osobnost upozadí. Není proto divu, že nejsilnějším zážitkem letošní Jihlavy byl pro mě na superosmičku nasnímaný film Jana Daňhela Kousek, v němž absentovalo nejen ego režiséra, ale po zvolna se v něm rozpouštěla i identita jeho protagonistu. Během záznamu cesty skupiny geologu podzimním rašeliništěm jsem tak mohl postupné sledovat, jak portrét krajiny, do níž se za zvuku bažiny noří geologické sondy, přechází v symbolickou vivisekci těl těch, kteří ji prozkoumávají, tak dlouho, až se samotný obraz stromů, vlhké zeminy i chlupatých nahých břich sám promění v rytmicky pulzující a dýchající tkáň. Lepší pozvánku na další ročník putování po české krajině dokumentární tvorby si snad ani nejde vymyslet.
16. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.Hlava., 23.-28. října 2012