Daleko od výsluní / Novozélandský dokumentární film
Situaci současného dokumentárního filmu na Novém Zélandu by bylo možné popsat jednou větou: má ještě co dohánět. Je zarážející, že kinematografie, která Novému Zélandu přinesla světovou slávu na poli fantasy, nemá ani pořádný filmový trh. Zdálo by se, že Pán prstenů Petera Jacksona nastartuje fungování novozélandského filmo-vého průmyslu, včetně dokumentární tvorby, ale zatím to tak nevy-padá. Málokterý hraný či dokumentární film se dostane do kino-distribuce a do širšího povědomí domácího publika. Neroste ani domácí produkce, dokument nevyjímaje. Ten v současnosti reprezen-tují hlavně solitéři jako režisérka Annie Goldson.
Vnější obraz a vnitřní realita
Peter Jackson nerovná se novozélandská kinematografie, ale jeho aktivity a produkční společnosti ji na světové úrovni stále drží. To je pohled zvenku. Setkání s realitou a konkrétními filmaři ale nabízí po-hled zcela opačný.
Mezinárodní festivaly jako Documentary Edge ci New Zealand Inter-national Film Festival (NZ IFF) vlastně až tak mezinárodní nejsou. Největší distributor Rialto přináší do kin jenom ty největší trháky a v Aucklandu funguje jediné artové kino – Academy Cinemas, které sídlí pod Městskou knihovnou a trpí nezájmem diváků. Obecně je novozé-landské publikum otevřené uměleckým filmům jen ve velkých měs-tech jako jsou Auckland, Wellington či Christchurch. Dokumen-tární film má přitom pozici ještě ztíženější, neboť je jako samostatná kate-gorie většinou pod rozlišovacími schopnostmi diváku – dokáží si pod termínem dokument představit cokoliv, od show o vaření až po zá -znam seskoku padákem.
Digitalizace filmu se teprve rozjíždí. Strea-ming a online distribuce jsou omezeny kvůli pomalému a limitova-nému internetu. Chybí také centrální vzdělávací instituce, jež by vy-chovávala budoucí tvůrce. Nejvýraznější a nejoceňovanější režisérka dokumentárních filmu Annie Goldson učí filmovou teorii a produkci na Univerzite v Aucklandu. Univerzita sice poskytuje dobré zázemí pro panelové diskuze, ne však pro samotnou tvorbu. Na druhou stranu, jediná filmová škola – soukromá The Film School – se nachází ve Wellingtonu. Z Wellingtonu do Aucklandu je to sice jen hodina leta-dlem, ale filmaři jsou rozdělení na dva tábory.
Vysvětlení, proč se netočí tolik dokumentárních filmu, kolik by se mohlo, jsou většinou velmi neurčitá i z úst samotných tvůrců: jsme geograficky příliš daleko, stát film nepodporuje dostatečně, nejsme v EU a koprodukce jsou tím pádem komplikované... Přitom novo-zélandští dokumentaristé, kterých není málo, mají v porovnání se svými středoevropskými kolegy výhodu jazyka a kulturní blízkosti angloamerických zemí, která jim muže otevřít dveře nejen do Austrá-lie, ale i na ty nejlepší dokumentární festivaly ve Spojených státech, Kanadě, Velké Británii, Izraeli či v Nizozemsku.
Jedním ze základních překážek rozvoje novozélandského dokumentu se zdá být jeho nedostatečné institucionální zaštítění a organizace. Domácí dokument zaštituje pouze malá společnost Documentary Edge. Institut o dvou lidech, kteří připravují nejen každoroční Festival dokumentárních filmu, ale i prezentační Pitching Forum projektu ve vývoji. Výběr z domácí produkce, který prezentují od roku 2005, pak vlastně ani není výběrem, nýbrž přehlídkou toho, co na Novém Zélan-du vzniklo. A při pohledu na jednotlivé filmy – například dokudrama o záchranné akci po pádu letadla v Antarktide Erebus: Operation Overdue (Peter Burger, Charlotte Purdy, 2014), snímek o inline derby Pretty Brutal (Monica De Alwis, 2012) nebo válečný Lest We Forget – NZers Telling Their Holocaust Stories (Anna Cottrell, 2010) – je zřej-mé, že nevznikají pod tlakem žádné velké konkurence.
Dokumentům chybí filmovost. Tvůrci příliš neumí pracovat s prota-gonisty a bohužel se ani nesnaží inspirovat vyspělejšími kinema-tografiemi. Neumí se vyjadřovat obrazem, a pokud i kinemato-grafičnost v obraze najdou, výsledkem je většinou splet krásných obrázku doplněná zaranžovanými scénami. Novozélandským doku-mentům dominují archivní materiály a výpovědi odborníku na danou problematiku natolik, že se dá říct, že ze šestice typu dokumentárního filmu se na Zélandu točí víceméně pouze jeden: dokument technikou výkladu, informováním a poučováním diváka. Dominuje statická výpověď na kameru s mluvícími hlavami, které odvádějí pozornost i od toho nejzajímavějšího tématu. Mezi dvacítkou snímku figurujících v katalozích Documentary Edge za posledních pět let se prakticky nenachází ani jeden poetický, subjektivní nebo observační. Překvapivě se v něm až do letošního roku nenacházely ani filmy Annie Goldson, jedné z nejvýraznějších tváří novozélandského dokumentu.
Bratr číslo jedna, dáma číslo jedna
Zkušená režisérka se dokumentární tvorbě věnuje již dvě desetiletí a někdy se zdá, že je opravdu jediná, která se z novozélandské filmař-ské komunity účastní mezinárodních festivalu a pitching fór a pohy-buje se na světové scéně. Její tvorba je angažovaná i politická. Dotý-ká se stejně domácího prostředí a rodinných dramat jako světových konfliktu a spojuje v sobe rozdílné tvůrčí přístupy – investigativní pří-stup či observaci, přičemž zároveň nechává prostor pro vlastní názor diváka. Témata filmu Goldson popírají stereotyp, že se na Novém Zélandu točí pouze dokumenty o přírodě.
Na světovou scénu vstoupila v roce 1999 s filmem Punitive Damage. Za příběh matky, jejíž syn byl v roce 1991 zavražděn při studentských nepokojích ve Východním Timoru, získala ocenění na velkých festi- valech v Sydney, Los Angeles, San Franciscu, či Mnichove. Samotná Goldson sice přiznává, že v době, kdy se dozvědela, že mezi dvěma stovkami mrtvých mladých lidí byl i jeden Novozélanďan, o situaci ve Východním Timoru moc nevěděla, nicméně události, které následo - valy, ji donutily na filmu pracovat. Do popředí doku- mentu vystupují záznamy dlouhého a vyčerpávajícího soudního procesu, v němž se matka pokouší usvědčit generála zodpovědného za smrt jejího syna. Soudní proces přesáhne hranice Nového Zélandu a probíhá na úrovni mezinárodního práva.
Dva roky po Punitive Damage Goldson natočila druhý dokument s názvem Georgie Girl (2001), který je inspirativní a zároveň v dobrém smyslu šokuje. Snímek o žene, která prodělala změnu pohlaví, ukazuje, jak emancipovaná a vyspělá dovedla být novozélandská společnost v otázce sexuální orientace už před rokem 2000. Z George se stala Georgina a pracovní prostředí sexuálních služeb a kabaretu vyměnila za parlament. Velkou podporu na své cestě získala právě v místním zastupitelství relativně malé komunity. Její příběh se nicméně zdá být výjimečný, neboť po třinácti letech od vzniku filmu jsou LGBTQ témata v některých menších městech a izolovanějších částech ostrovu tabu a zdrojem konfliktu. Letos Documentary Edge uvedl Georgie Girl jako součást fundraisingové kampaně pro hlavní postavu Georginu, která trpí nemocí ledvin, a produkční společnost Goldson Occasional Productions organizuje kampaň na získání prostředku na léčbu. I následující dokument Goldson se na pozadí rodinné tragédie zabývá světovým problémem.
Brother Number One (2011) se vrací do roku 1978, kdy v Kambodži za vlády Rudých Khméru umírají dva miliony lidí. Mezi nimi jsou i nic netušící veslaři z Nového Zélandu, kteří kvůli bouři zakotvili u břehu Kambodže. Brother Number One je cestou osudu a cestou odpuštění. Ukazuje, jak fatální dopady muže mít nevinná cesta na životy jedno-tlivců, těch, co po nich zůstanou, i na celou společnost. Po více než dvaceti letech od události se bratr mučeného a popraveného Novo-zélanďana v sobě pokouší najít sílu a vydává se na stejnou plavbu, ke stejným břehům a vězení, aby si uvědomil, čím jeho bratr musel projít. Skutečnost je děsivější, než si kdy dokázal představit. Dokument získal uznání jak u domácího, tak mezinárodního publika. Ceny z festi-valu v Melbourne, San Diegu či Amsterdamu potvrdily pozici Goldson coby přední figury novozélandské nezávislé dokumentární tvorby.
Novinářský přístup je možné pozorovat v jejím posledním dokumentu nazvaném He Toki Huna: New Zealand in Afghanistan (2013). Film vznikl v koprodukci s maorskou televizí Maori TV, režisérsky se na filmu podílela producentka Maori TV Kay Ellmers. Dokument je inves-tigativní sondou a klade si mnoho otázek: proč se právě Nový Zéland angažuje už tolik let v Afghánistánu? Proč je jednou z vůbec prvních vojenských misí v této zemi? Co je posláním mise a proč se o tom ve společnosti vlastně příliš nemluví? Odpovědi přicházejí z míst, které nejsou chráněné vojenskými konvoji a Goldson i svým posledním snímkem potvrzuje, že její silnou stránkou je vykračovat cíleně mimo relativně bezpečný ostrov. Tím se liší od svých kolegu dokumenta-ristu. Mladší generace tvůrců nemá tendenci vystupovat mimo Nový Zéland a konfrontovat svoji zkušenost například s životem v sousední Austrálii. Pozice nezávislého dokumentaristy na Novém Zélandu není podle vlastních slov Goldson ideální, ale zároveň svým nadáním a vůlí dokazuje, že cesty existují.
Kdo to zaplatí?
Jedna z takových možných cest vede například přes New Zealand Film Commission (NZFC), která existuje od konce 70. let. Do stejné doby spadá i vznik první série dokumentárních filmu s názvem Islands of the Gulf o zálivu Hauraki na Severním ostrove. První doku-menty odrážejí vyvrcholení touhy autoru podat zprávu o kultuře, kraji-ně a lidech Nového Zélandu. NZFC v průběhu let začíná s podporou projektu na různých úrovních. V současnosti podporuje filmovou tvorbu – včetně dokumentů – ve všech stádiích vzniku: od vývoje až k distribuci.
Od počátku 90. let postupně vznikají další vládní agentury, které mají ve své agendě i podporu televizního a autorského dokumentu. Jed-nou z nich je agentura NZ On Air, která vznikla v roce 1989. Jejím cílem je podporovat projekty (televizní, rozhlasové či z oblasti nových médií) s přínosem pro veřejnost a společnost. Podmínkou podpory přitom je, že dokument musí vznikat v koprodukci alespoň s jednou ze šesti novozélandských televizí, které v podstatě dominují medi-álnímu trhu: TV One, TV2, TV3, FOUR, Prime, Maori TV. Z nich ani
jedna není veřejnoprávní.
Bez potvrzení o financní úcasti televize se nezávislý dokumentarista o podporu NZ On Air ucházet nemůže. Taková praxe komplikuje pozici dokumentaristu a má i vliv na výběr témat. Obecně se musí tvůrci zaměřovat spíše na lokální než mezi-národní témata. Agentura zafinancuje ročně až sto hodin dokumen-tárních programu a investuje 9 milionu novozélandských dolaru. Otáz-kou ale zůstává, kolik z těchto filmu je skutečně autorských a v přípa-dě televizních dokumentu také to, co všechno lze za autorský doku-ment považovat. Neexistuje totiž žádná publikace, jež by mapo-vala současnou novozélandskou dokumentární tvorbu – od poctu filmu až po jejich žánrové rozdělení – a definovala alespoň základní estetická kritéria. Vývoj v poslední době ukázal, že na strategii pod-pory „populárních“ televizních dokumentu doplácejí malé a nezávislé produkce, které se snaží prorazit právě autorskou a nezávislou tvor-bou.
Dalším aspektem, který často producenty odradí od žádání o finanční prostředky, je boj o každý cent. Například v letech 2004-2006 NZ On Air podpořilo 44 produkcí s tím, že prostředku je málo. Následně ovšem velkou sumou podpořilo natočení videoklipu dcery místního milionáře. Nezávislý producent musí navíc celit i dalším problémům, například legislativně ukotvenému pravidlu, že dokumenty musí reflektovat novozélandskou kulturu a identitu nebo že televize může
odvysílat jen omezený počet dokumentu určitého tematického zamě-ření. Na vývoj dokumentu je k dispozici minimum zdrojů, dofinanco-vání z regionálních fondu je složité a náklady na využívání archivních materiálu vysoké. Televize jsou tedy dalším z možných partneru pro-ducentů. S jejich podporou ale přicházejí i jistá omezení.
Dokumenty vznikající ve spolupráci s maorskou televizí musí na-příklad podporovat maorskou kulturu a dále ji zviditelňovat. Maori TV disponuje největším rozpočtem a financuje dokumenty stabilně a soustavně. Nicméně soustředí se pouze na filmy dotýkající se pů-vodních obyvatel Nového Zélandu nebo dalších polynéských národu. Jejím cílem je oživení jazyka a kultury původních obyvatel a šíření kul-turního povědomí. V oblasti dokumentárního filmu tak plní význam-nou roli, ale její tematické spektrum je omezené. Je však flexibilnější než TV One a dává tvůrcům větší svobodu při tvorbě a kopro-dukci. Objevují se v ní alespoň trochu tematicky zajímavé dokumentární filmy. Ostatní televize – TV3, Prime TV či Sky TV – upřednostňují koprodukce před akvizicí hotových dokumentu. Mezinárodní kanály typu BBC Knowledge nebo Discovery jsou pro nezávislé producenty jen okrajovou možností.
Poslední výraznější možností, kde hledat finance pro autorský doku-ment, je národní agentura Creative New Zealand. Ta si klade za cíl podporovat umělecké projekty (a to jakékoliv včetně hudebních, ta-nečních, nových médií, výtvarného umění, filmu), zviditelnit umělce v domácím prostředí a zapojit je do mezinárodních programu. Poskytu-je stipendia, rezidenční pobyty, podporuje účast na workshopech a vyplácí také přímé dotace na projekty „vysoké kulturní hodnoty“. Spo-lečně s NZFC dokáže podpořit velkoformátové dokumenty určené pro kina a festivaly. Nicméně pro kina a festivaly vzniká jen pár celo-večerních dokumentu, které se snaží prorazit i na mezinárodní pře-hlídky a trhy. Nezávislí novozélandští producenti přitom ročně vyrobí zhruba stovku dokumentu, většinou v televizní produkci, a jejich cesta následně vede na televizní obrazovky.
Komické výmluvy
Počet novozélandských filmařů, kteří se začali věnovat dokumen-tárnímu filmu, vzrostl především v 90. letech. Mnoho z nich jsou sólo dokumentaristé nebo malé nezávislé produkce. V tomto období se novozélandská filmová komise ve spolupráci s Creative NZ pokusila vytvořit prostor pro financování nízkorozpočtových, inovativních či experimentálních filmu, včetně dokumentu a audiovizuální tvorby. Tato iniciativa se projevila ve vzniku Screen Innovation Production Fund, přes který se podařilo zafinancovat radu především autorských dokumentu a dalších nekonvenčních audiovizuálních děl. Aby se pře-dešlo diskuzím o definici dokumentu (nezávislí producenti, televize, distributoři apod. předtím dokument definovali rozdílně), obě organi-zace se řídí kritérii Australské komunikační má v sobe potenciální umělecký přínos, jehož tvůrce dokáže kreativně pracovat s obsahem a identifikovat současná témata. Tato definice nepokrývá aktuální a sportovní události, zprávy a reportáže, reality show a další televizní formáty.
Dodnes však novozélandské televize uvádějí formáty, které se sice dokumentem nazývají, ale jedná se spíše o show či dramata, jež by v Evropě přes silný dokumentární trh do žádného z distribuč-ních kanálu neprošly. Přestože specializovaný kino distributor na dokumentární film neexistuje, nezávislý tvůrce muže zkusit spolupráci se společností Rialto nebo si zaplatit kinodistribuci z vlastních pro-středku. Artové kino Academy Cinemas v Aucklandu je dalším ře-šením. Uvádí nízkorozpočtové, festivalové či nezávislé filmy z celého světa, i když v omezeném poctu nasazení. V posledních letech se objevují i pokusy o spuštění online distribuce, například prostřed-nictvím platformy Circuit (http://circuit.org.nz) – iniciativy jednotlivce, kterou financuje agentura Creative New Zealand.
Systém financování a distribuce novozélandských dokumentu se liší od toho českého. Nicméně se zdá, že to hlavní, co tvůrcům na Novém Zélandu v současnosti skutečně chybí, je snazší přístup k financím z Evropské unie. To jim ztěžuje hledání mezinárodních koprodukčních
partneru. V tomto ohledu se ale nabízí využít právě možností v daném regionu – vazeb na Austrálii (například fond Screen Australia pod-poruje i projekty vznikající na Novém Zélandu) či východní Asii (NZFC nabízí jednu ze svých podpor projektům koprodukujícím s Čínou). I přesto, že cesty vedoucí ke vzniku autorských dokumentárních filmu se zdají být spletité, existují. Zlepšením podpory a vlivem aktivit nezávislých producentu se zlepšuje i pozice dokumentárního filmu a postupně se dostává z okraje filmové produkce. Je nezbytné, aby se i samotní filmaři nespoléhali jen na domácí zdroje a pokoušeli se více prezentovat na mezinárodních fórech a trzích, na nichž je stále možné najít cestu k dofinancování autorských dokumentu. Argument, že je vše moc daleko a internet je pomalý, zní v dnešním přetechnizovaném a globalizovaném světě už trochu komicky.