Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022
Pomineme-li velké nespecializované festivaly Cannes, Benátky, Berlín, Sundance, Karlovy Vary či Locarno, lze s jistou dávkou zjednodušení rozpoznat tři až čtyři prestižní destinace, kam filmaři ochotně svěřují světové premiéry svých dokumentů. Vedle IDFA (Amsterdam) a CPH:DOX (Kodaň) je to i švýcarský Visions du Réel odehrávající se každoročně v dubnu na břehu Ženevského jezera ve dvacetitisícovém Nyonu, známém zejména mezi sportovními fanoušky jako sídlo evropské fotbalové asociace UEFA. Z mimoevropských festivalů do této pomyslné špičky patří i torontské Hot Docs.
Dramaturgie Visions du Réel se vyznačuje citlivostí vůči divácky náročnějším, vypravěčsky rafinovaným filmům. Současná umělecká ředitelka Emilie Bujès dává oproti svému předchůdci více prostoru stylocentrickým filmům – zesílila zaměření festivalu na formálně výrazné, obrazově okázalejší tituly. Působení dvou posledních uměleckých ředitelů spojuje hledání tvorby oproštěné od zjevných vyprávěcích šablon a automatismů v nakládání s významy. Starší a novější identitu Visions du Réel přitom elegantně propojuje letošní vítěz L'îlot (Ostrůvek) švýcarského režiséra Tiziana Büchiho.
Přenáší nás do předměstské čtvrti Lausanne. Její nízké paneláčky obývá pestrá směsice nájemníků. Důchodci tiše hledí z oken – že by bojácně vyhlíželi stín jakéhosi ohrožení? –, zatímco na nedaleké zahrádce skupinka imigrantů pořádá rozverné setkání. Řídký děj se ale nejvíce soustředí na dva hlídače, kteří z neznámého důvodu střeží sousedství včetně říčky protékající přilehlým parkem. Stal se tam nějaký zločin? Nebo okolní svahy skrývají nebezpečí? A jak to souvisí s tajemným párem, který se na začátku filmu brodil vodou? L'îlot je nepředvídatelný, a to v tom nejlepším slova smyslu. Pozorovatelský talent Tiziana Büchiho se prolíná se snovou, magickorealistickou linkou. Reálné a fikční prvky příběhu se slévají do neobvyklého hybridního tvaru. Režisér diváka nevodí za ručičku, odmítá být návodný nebo doslovný. I proto L'îlot vyznívá otevřeně: lze jej číst jako pohled na mikrokosmos reprezentující soužití v Evropě nebo si ho užít jako hravé mysterium plné zábavných dějových otazníků.
L'îlot si diváka podmaní nenápadnou krásou i díky režisérově dirigentskému talentu, s jehož rytmem citlivý divák snadno sladí dech. Svou jemností a zastřeností ale bude mnohé odrazovat. Dovolím si tvrdit, že bohatší festivalová i distribuční kariéra čeká trojici jiných pozoruhodných filmů z nyonské soutěže: švédský snímek How to Save a Dead Friend, arménský 5 Dreamers and a Horse a kanadský Rojek. Po prvním z nich už sáhla paralelní canneská sekce ACID. Marusja Syroječkovskaja vypráví neutěšený, silně osobní příběh ruských mileniálů a nabízí skličující obraz deprimované generace, v níž se láska mísí s nihilismem. Dalších dvou dokumentů se bezprostředně po Nyonu ujaly kanadské Hot Docs. 5 Dreamers and a Horse je nadneseným, místy surreálným pohledem na několik Arménů snících o jiném životě a lepší budoucnosti. Rojek leží na průsečíku konceptuálního anketního dokumentu a palčivého lidskoprávního svědectví. Zpovídá vězněné členy Islámského státu, aby poodkryl jejich hodnoty, názory i motivace ke spáchání hrůzných činů.
Jak se stalo v posledních letech dobrým zvykem, i tentokrát do Nyonu cestovali čeští filmaři. Dokumentární opera Lucie Králové Kapr, která svérázně přibližuje postavu českého hudebního skladatele Jana Kapra, patří mezi to vůbec nejoriginálnější, co česká dokumentaristická scéna poslala za uplynulou dekádu do světa. Prominenta minulého režimu Králová přiblížila pomocí unikátního filmového klíče, který se nepodobá ničemu, co jsem za posledních deset let na cestách po světových festivalech viděl. Zařazení do soutěže Burning Lights, kam se kvalifikují formálně svobodnější a vyloženě netradičně uchopené filmy, dávalo smysl. Druhý český zástupce působil v porovnání s Kaprem spíše klasicky. Portrétní Adam Ondra: Posunout hranice režisérů Jana Šimánka a Petra Záruby měl premiéru v sekci Grand Angle, kam bývají zařazovány filmy stylisticky méně vyhraněné, zato zručně odvyprávěné a takzvaně divácké.
Bude zajímavé sledovat, kam se Visions du Réel výhledově pod vedením Emilie Bujès dále posune. Vkus Visions du Réel se totiž proměňuje i s tím, jak se proměňuje výběrová komise. Ostatně vedle jejích stálic jako Emmanuel Chicon vybírají filmy teprve druhý rok tři zcela nové tváře: Argentinka Violeta Bava, Španěl Javier Martín a Švýcarka Alice Riva.
Visions du Réel, Nyon, Švýcarsko, 7.–17. dubna 2022