Umění odkládání jako herecká metoda / Portrét Sandry Hüller
Pokud by dnes někdo hledal recept na dokonalý festivalový film se zaručeným úspěchem a potenciálem sbírat ceny, musel by do rovnice započítat jméno Sandry Hüller. Německá herečka je totiž spojená s nejdiskutovanějšími evropskými filmy poslední dekády – letos s dramaty Rose a Domovina – a v současnosti zvládá ještě nahlížet do Hollywoodu (filmy Spasitel a Digger). Na rozdíl od ostatních filmových hvězd lpících na svém mediálním obrazu však její práce vyniká tím, že se nebojí být všední, nenápadná, nebo dokonce ošklivá. Ať už to znamená nepodbízet se tradičním genderovým očekáváním, nestahovat na sebe pozornost nebo hrát s minimem prostředků.
Hüller je jednou z nejúspěšnějších a nejvýraznějších evropských hereček současnosti. Hned první hlavní role dívky zmítané ďáblem ve filmu Rekviem (Hans-Christian Schmid, 2006) dovedla rodačku z východního Německa před dvaceti lety rovnou k ceně pro nejlepší herečku na festivalu v Berlíně. Odtud si letos odvezla to samé ocenění za genderově ambivalentní postavu ženy vydávající se za muže v příběhu ze 17. století ve snímku Rose (Markus Schleinzer, 2026). Její komediální talent široká i kritická veřejnost objevila před deseti lety...