Zasadit strom, postavit dům, nasadit strapon, zplodit syna / Rose
Rakouský režisér Markus Schleinzer se ve filmovém průmyslu původně etabloval coby castingový režisér Michaela Hanekeho nebo Ulricha Seidla. Od nich jako by podědil i zájem o patologické společenské jevy a nenáviděné outsidery. Už jeho celovečerní debut Michael provokoval klinickou chladností, s níž sledoval pedofilního únosce, jak ve sklepě vězní malého chlapce, zatímco si klidně připravuje večeři. Schleinzerova prvotní profese mu nicméně přišla zvlášť vhod u jeho nového filmu Rose, do kterého vybíral herečku pro kalhotovou roli plnou předstírání. Dobové drama ze 17. století totiž přináší kompilaci reálných historických případů sociálního crossdressingu – tedy situací, kdy se cisgender ženy vydávaly za muže, aby dosáhly lepšího společenského postavení, případně seberealizace.
Hlavní hrdinka Rose (Sandra Hüller) přichází zraněná z třicetileté války do vsi, kde si na základě dědické listiny, a hlavně mužského převleku nárokuje usedlost. Zpočátku podezřívaví vesničané nechávají cizince pomalu se integrovat do komunity. Rose se ale brzy osvědčí jako štědrý hospodář a vyslouží si nic netušící manželku (Caro Braun), „zázračně“ povité dítě a respektovanou pozici v kolektivu. Ovšem jenom dokud se neobjeví první fámy, že Rose nemá mezi nohama to samé, co ostatní úctyhodní občané.
Premisa, která by se v rukou jiného autora mohla zvrhnout v obsedantní pátrání po „těch správných“ genitáliích, což se u filmů s trans nebo genderově nonkonformními prvky často stává, se pro Schleinzera stává podkladem pro nadčasovou analýzu konceptu společenské smlouvy. Namísto praktických okolností hrdinčina převleku nebo skutečné podoby jejího těla se zaměřuje na symbolickou rovinu příběhu v podobě rituálů a performativních aktů, jež sociální pohlaví definují.
Už v úvodní sekvenci snímku se přes Rose převalí dav vesničanů pravděpodobně v masopustních kostýmech, jež ironicky podtrhují fakt, že maska, za kterou se skrývá protagonistka, není společensky přijatelná, a navíc může nositelku ohrozit na životě. I dále syžet zdůrazňuje, že vesničané Rose přijímají jen do té míry, nakolik se zapojuje do tamějšího zvykového řádu – skrze mše a modlitby, péči o půdu a v neposlední řadě také plnění manželských povinností. Na samotném provedení tolik nezáleží, i když to obnáší třeba naplňování zvyklostí pomocí umělého penisu. Ritualita, její pravidelnost a falešná přirozenost jsou to, co drží společenství pohromadě a nastavuje hranice my–oni.
Scénář Schleinzera a jeho spolupracovníka Alexandera Broma proto tolik nerozebírá, jak se Rose sama identifikuje, ale staví ji před jednu zkoušku „mužnosti“ za druhou. Hrdinčin postup v sociální hierarchii tak pohánějí performativní akty maskulinity (zasadit strom, postavit dům, oženit se, zplodit potomka), které jsou arbitrárně navázané na pohlaví, Rose je ale zvládá obstojně plnit i bez daného biologického vybavení. Tomu odpovídá i nenucené herecké pojetí role Sandrou Hüller, která se v projevu nesnaží ostentativně hrubnout nebo mužnět, právě proto, že vnímání její postavy vůbec nesouvisí s tělesností nebo genderovou expresí, ale vychází ze schopnosti bojovat ve válce, spravovat majetek, mít rodinu.
Ve světě, o kterém filmař vypráví – ať už jde o úzkostně protestantské Německo po třicetileté válce nebo přítomnost plnou kulturních válek a diskusí, na jaké toalety má kdo právo –, není nic dané „od přírody“. Veškeré dění se odehrává pouze na základě dohodnutých pravidel, která určují, co je opravdové. To se nejvíc projeví v závěrečné části snímku, v níž je Rose za svá provinění proti Bohu a společnosti postavena před soud a popravena.
Schleinzer ale fyzické násilí (zatčení, znásilnění, exekuci) neukazuje a soustředí se výhradně na jeho symbolickou vrstvu – od ohledávání genitálií a dalšího ponižování během procesu, přes nucené donošení dítěte a porod ve vězení až po nácvik popravy, při němž se Rose naposledy účastní konstitutivního rituálu tentokrát s fatálními důsledky.
Na tom, jestli Rose čteme jako transmuže v době, kdy pro to ještě neexistoval jazyk, nebo pragmatickou ženu, pro kterou kalhoty znamenají příležitost vládnout nad vlastním životem, nakonec tolik nezáleží. V obou případech v sobě film nese silný queer aspekt zdůrazňující arbitrárnost sociálních rolí a norem, které se prezentují jako neměnné a odvěké. A přestože hrdinka skončí tragicky jako odstrašující příklad, dělá Schleinzer pro queer reprezentaci ještě jeden zásadní krok.
V první řadě nechává postavu chvilkově prožívat utopickou fantazii, když manželka Rose hned po odhalení její pravé identity neopustí a naopak se mezi nimi vytvoří solidární pouto. A zadruhé dává protagonistce kontrolu nad příběhem – snímek totiž rámuje voiceover, který může její život převyprávět jen díky tomu, že jej v posledních dnech před popravou sama sepsala.
Tohle nepatrné tvůrčí rozhodnutí má ale dalekosáhlé důsledky, protože se tím z historky o oběti systému stává svědectví o někom, kdo ho ve svůj prospěch využíval a chtěl toto gesto odporu předat dál.
Rose, Rakousko, Německo 2026, režie: Markus Schleinzer, scénář: Markus Schleinzer, Alexander Brom, kamera: Gerald Kerkletz, střih: Hansjörg Weißbrich, hudba: Tara Nome Doyle, hrají: Sandra Hüller, Caro Braun, Godehard Giese, Augustino Renken, Robert Gwisdek ad., 94 minut, distribuce: Bionaut Zero Gravity (premiéra v ČR 17. 9. 2026)