Citlivost v roztěkaném světě / Milovník, ne bojovník
Milovník, ne bojovník patřil k nejvíce odstínovaným a zároveň nejvtipnějším premiérám letošního karlovarského festivalu. Film Martiny Buchelové, uvedený ve světové premiéře v soutěži Proxima, získal hlavní cenu „za originalitu a autentické zachycení zkušenosti mladé generace“ – což jej vystihuje poměrně trefně. Vypráví o Andrejovi, který tráví léto u babičky a má zdánlivě jednoduchý plán: vyhýbat se večírkům a alkoholu. Setkání s Míšou však jeho předsevzetí naruší a z nenápadného rozhovoru se rodí křehký, mimořádně intenzivní vztah. Na papíře může zápletka působit jako začátek romantické komedie, tematicky vrstevnatý a záměrně roztěkaný Milovník, ne bojovník se však jednoznačným žánrovým kategoriím vzpírá.
Andreje, který má v opilosti sklon lézt na stromy, ztvárnil Adam Kubala (známý například rolí Ondreje Nepely ve filmu Nepela). Andrej drží pohromadě záměrně rozbité vyprávění. Je hravý, vtipný a bezprostřední, pod touto energií se však skrývají nejistota a osamělost. Režisérka tuto postavu charakterizovala jako člověka veselého pouze zdánlivě, který ve skutečnosti hledá životní smysl. Toto napětí umožňuje vnímat jeho komické eskapády šířeji. Vztah s Míšou, citlivě ztvárněnou Michaelou Kostkovou, pro něj není jednoduchou romantickou story, ale zkouškou schopnosti převzít odpovědnost za vlastní jednání. Na rozdíl od žánrových klišé zde ale nestačí pouhá omluva: film bere způsobenou bolest vážně a nedovoluje hrdinovi, aby se z konfliktu jednoduše vymluvil.
Navzdory vážnějším tématům si snímek zachovává jemný humor, který nepůsobí jako mechanické odlehčení, ale „přirozeně“ vyrůstá z chování postav a jejich obranných reakcí na trapnost či nejistotu. Přesnou rovnováhu mezi humornými a tíživými polohami hledala Buchelová společně s obsazením během zkoušek, kde se ukazovalo, které okamžiky lze odlehčit a kdy je naopak potřeba humor upozadit, aby nezanikla závažnost situace. Milovník, ne bojovník proto navzdory silnému pocitu bezprostřednosti působí pečlivě promyšleně.
Roztěkanost postav se propisuje i do nápadité formy. Vyprávění je rozděleno do kapitol, často odbočuje od hlavní linky a klasický horizontální obraz místy doplňují (někdy dokonce narušují) vertikální záběry, napodobující syrová videa ze sociálních sítí. Nejde přitom jen o snadno rozpoznatelný generační prvek. Střídání formátů film rytmizuje a přibližuje jeho perspektivu světu postav, které vlastní zkušenost zaznamenávají a sdílejí v útržcích. Každá kapitola funguje samostatně, zároveň však doplňuje informace, které mění pohled na předchozí dění. Místo souvislého psychologického vývoje nabízí film sérii situací, v nichž se vlastnosti postav projevují postupně a často jen nepřímo. Andrej se tak nejprve jeví jako bezstarostný mladík, teprve další části příběhu dávají jeho energii do souvislosti s osamělostí, závislostí a nejistotou. Na první pohled vedlejší epizody přitom dodatečně mění význam toho, co jim předcházelo.
Režisérka zdůrazňovala, že film nezamýšlela jako reprezentanci nebo průzkum generace Z. Zajímali ji konkrétní charaktery a období dospívání, v němž člověk teprve zjišťuje, kým je, komu může důvěřovat a jak chce žít. V tomto ohledu film navazuje na její předchozí tvorbu. Už ve svých studentských filmech Zelená vlna a Magic Moments, uvedených na festivalech v Karlových Varech a Torontu, soustředila pozornost na mladé postavy a jejich zkušenost. Později spolu s Deborou Pastirčákovou pracovala na krátkých dokumentech založených na příbězích mladých lidí z různých částí Evropy.
Vztah Andreje a Míši zároveň není izolován od dalších problémů. Film se dotýká závislosti, nejistoty i problematických mužských vzorů, nevytváří z nich však oddělená témata, nechává je prosakovat do každodenních rozhodnutí a vztahů. Zásadní je Andrejův vztah k alkoholu a jeho pomalé přijímání odpovědnosti za vlastní chování. Film alkohol nevyužívá pouze jako spouštěč konfliktů, je to součást Andejova oddalování nepříjemných situací. Podobně film otevírá otázku chybějících dospělých vzorů. Zvláštní místo mezi selhávajícími figurami má Míšin otec (režisér a pedagog VŠMU Jaroslav Vojtek).
V Milovníkovi, ne bojovníkovi je ale jednou z nejproblematičtějších a zároveň nejvtipnějších mužských figur Andrejova okolí. Buchelová vypíchla Vojtkovu hravost. Postava, která mohla zůstat jen nepříjemným manipulátorem, díky drobným dětským gestům získává jistý šarm. Film jej neomlouvá ani nezastírá jeho manipulativní chování, zároveň ho však neredukuje na jednoznačného antagonistu. Otcovo budování bunkru zároveň vnáší do filmu motiv blížící se katastrofy. Příprava na možný konec světa působí jako další z jeho výstředností, ale do intimního příběhu o dospívání a vztazích přivádí aktuální doomsday témata a neurčitý pocit ohrožení.
Martina Buchelová nechává postavy zesměšňovat se i ubližovat druhým, aniž by je uzavírala do předem daných kategorií. Vytváří tak hlubokou a komplexní mozaiku charakterů. Milovník, ne bojovník není snahou nabídnout jednoznačný portrét mladé generace, jeho síla leží spíše ve schopnosti zachytit okamžik, kdy se bezstarostnost začíná střetávat s vědomím odpovědnosti.
Milovník, ne bojovník (Milovník, nie bojovník). Slovensko, ČR 2026. Režie a scénář: Martina Buchelová, kamera: Adam Mach, střih: Katarína Pavelková, Marek Bihuň, hudba: Adam Matej, Marek Buranovský, hrají: Adam Kubala, Michaela Kostková, František Beleš, Mia Sofia Arpášová, Jaroslav Vojtek ad., 108 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR: 17. září 2026).