Karlovy Vary 2014 / Hledání nových horizontů
Loňský ročník festivalu v Karlových Varech přinesl především dva podstatné posuny související s programem. Prvním z nich bylo založení nové sekce Imagina zaměřené na nenarativní či experimentální filmy, druhou nebývale hojná účast významných festivalových tvůrců v Hlavní soutěži. Letošní rok co do programu s žádnými výraznými změnami nepřišel, ale podařilo se mu navázat na obě změny z předchozích let.
Zatímco loni Imagina lákala hlavně na významná jména z oblasti experimentálního filmu, samozřejmě v čele s Gustavem Deutschem, letos uvedla hned několik snímků od tvůrců známých i z oblasti auteurských festivalů – Cestu na západ Tsaie Ming-lianga, Zůstává tvou radostí Denise Côtého a Pierrot lunaire Bruce LaBruce. Na jednu stranu se sice lze hádat, do jaké míry některé z těchto filmů do dané sekce patří (zejména Côtého film je v podstatě kombinací observačního a esejistického dokumentu a klidně mohl být zařazen do dokumentární sekce), podstatné ale je, že se díky tomu podařilo k sekci upoutat výraznější pozornost – tím spíš, že Tsaiova Cesta na západ patřila podle řady publicistů k vrcholům letošního ročníku.
Řízený volný pád
Také v Hlavní soutěži se znovu objevilo několik významných režisérů. V první řadě tu svůj nový film Volný pád představil György Pálfi. Rozhodně přitom nejde o jeden z jeho nejlepších filmů – což byl případ i loňského Velkého sešitu Jánose Szásze nebo Whisky s vodkou Andrease Dresena v roce 2009. To nicméně v podstatě až tak nevadí – pro festival je v první řadě dobrou vizitkou, že vůbec od takto důležitých tvůrců film do své soutěže získal. Uvedení Pálfiho novinky má také určitý nenápadný význam, který souvisí se situací v současné maďarské kinematografii. Loni oceněný Velký sešit byl totiž prvním dokončeným filmem vzniklým za podpory nově zprovozněného Maďarského národního filmového fondu. Fond má přitom pověst kontroverzní instituce kvůli svému přímému napojení na vládu Viktora Orbána, která do čela fondu dosadila hollywoodského producenta a maďarského rodáka Andyho Vajnu. Ten údajně řídí přidělování peněz filmovým projektům ryze autokratickým způsobem.
O Volném pádu se přitom psalo především jako o další Pálfiho partyzánské hříčce v duchu Nejsem tvůj přítel a Final Cut: Dámy a pánové. Film vznikal ve velmi krátkém čase – v listopadu loňského roku Pálfi vytvořil námět, v prosinci napsal scénář, v lednu se natáčelo, v únoru stříhalo, v březnu probíhal zbytek postprodukce a v dubnu byl film hotový. Méně už se ale píše o tom, že tohle tempo i řada dalších aspektů filmu byla vynucená právě složitou situací v maďarské kinematografii. To platí mimochodem i pro Final Cut, který Pálfi natočil za peníze, jež mu zbyly z produkce předchozího filmu. Volný pád vznikl bez finanční podpory Maďarského filmového fondu, ale byl koprodukován mezinárodním filmovým festivalem v korejském Čondžu a několika evropskými producenty. Pálfi k tomu pro server Hollywood Reporter podotknul, že za poslední tři roky se mu nedaří získávat finance na natáčení z domácích zdrojů a ještě loni na podzim přemýšlel o ukončení kariéry. Když se mu podařilo získat první finance od Čondžu, dodal, že žádat peníze od Fondu nehodlá, protože by bylo příliš zdlouhavé a vyčerpávající. Už kvůli kontroverzi s Filmovým fondem, jehož vlajkovou lodí byl vítěz loňské karlovarské soutěže Velký sešit, je pro festival dobré se prezentovat i se snímkem, který vznikl mimo oficiální struktury současné maďarské kinematografie.
Festival po sezóně
Vítězný soutěžní film Kukuřičný ostrov je teprve druhým celovečerním snímkem Gruzínce Georgije Ovašviliho, nicméně jeho šest let starý debut Druhý břeh se stačil jistým způsobem zapsat do povědomí znalců současného evropské kinematografie – a v roce 2009 také soutěžil v Karlových Varech v sekci Na východ od Západu. Ocenění Kukuřičného ostrova je přitom pochopitelné. Pálfi, který si odnesl cenu za režii, totiž porotě nabídnul jen nevyrovnaný sled scének založených na jednoduchých, většinou nedomyšlených nápadech. Ovašviliho minimalistická observace starce a jeho vnučky, kteří společně obhospodařují malý ostrov uprostřed řeky, odpovídá současným představám o kvalitním festivalovém díle mnohem více.
Pro české novináře, ale i filmové fanoušky, kteří nejezdí na zahraniční festivaly, bývá ale jádrem festivalového zážitku sledování snímků z nejprestižnějších světových přehlídek, zejména z Cannes, Berlína a Benátek, předváděné především v sekci Horizonty. I tady pokračuje trend z předchozího roku – na festivalu se nepromítal vítězný film z Cannes ani několik dalších klíčových titulů z této přehlídky (Cronenbergovy Maps to the Stars, Deux jours, une nuit bratří Dardennů, Mundruczův Bílý bůh nebo Östlundův Turist). Vary tak už podruhé za sebou ztratily svou někdejší výsadu být přehlídkou, která předvádí to nejlepší z festivalové tvorby aktuální sezóny.
Celý problém souvisí se změnou situace v české artové distribuci. Už poměrně dlouho platí potěšitelný fakt, že řada festivalových hitů se v té či oné podobě objeví v české kino distribuci. To samozřejmě oslabuje pozici Varů jakožto výsadního kanálu, který tento typ filmů v kinech uvádí. Kdo letos neviděl Leviatana Andreje Zvjaginceva, Mommy Xaviera Dolana, Zázraky Alice Rohrwacherové, Idu Pawla Pawlikowského nebo Kmen Myroslava Slabošpyckého, má šanci je dříve či později hlavně díky artovým distributorům Artcam, Aerofilms a Film Europe stihnout v oficiální distribuci. Klíčová změna letošního roku ale souvisí především s poslední ze tří uvedených distribučních společností. Film Europe totiž na konec září ohlásila první ročník vlastního filmového festivalu Be2Can, kde chce promítat výhradně soutěžní filmy z Cannes, Berlína a Benátek včetně Zimního spánku, který v Cannes letos zvítězil.
Výzvy konkurence
Distribuční firma Film Europe, která je pobočkou mezinárodní mediální společnosti soustředěné především kolem sítě televizních kanálů specializovaných na evropskou filmovou produkci, přitom některé své tituly uvádí jen ve velmi omezené distribuci. Takže je otázka, zda Zimní spánek vůbec uvidíme mimo Be2Can. Připomeňme ale, že to není jen Film Europe, kdo své distribuční tituly z velkých festivalových soutěží nechce ve Varech prezentovat. Mudruczův soutěžní film z Cannes Bílý bůh Vary neuvádějí, přesto, že jeho koupi do distribuce ohlásil Artcam (který také uvádí Mommy, jež ve Varech naopak k vidění byla). Pluralita kanálů, kudy se k nám soutěžní snímky dostávají, může dělat problémy pověsti Varů, ale pro běžné diváky znamená prostě jen to, že většinu těchto prestižních titulů sice uvidí, ale ne všechny na jediném festivalu. Pro dramaturgy toho karlovarského může Be2Can znamenat především další pobídku k tomu, aby kladli větší důraz na sekce, které nepřinášejí prestižní tituly ze soutěží tří hlavních přehlídek. V první řadě na Hlavní soutěž a soutěž Na východ od Západu, ale také na tematické nesoutěžní sekce jako právě Imagina, retrospektivy nebo Půlnoční filmy (a nutno podotknout, že ve všech třech zmíněných sekcích byly letos uvedeny pozoruhodné tituly).
Poslední význačnou událostí letošního ročníku, která tentokrát nesouvisí s programem, je mediálně propírané ocenění Mela Gibsona cenou za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Nechme teď stranou etické pohoršení, které toto rozhodnutí v řadě publicistů vyvolalo, i otázku, zda je Gibson dostatečně kvalitní profesionál, aby si cenu zasloužil. Za pozornost naopak stojí, jak americký herec zapadá do historie tohoto ocenění. Od roku 2010 obdrželi Křišťálový globus za přínos kinematografii Mel Gibson, William Friedkin, Thedor Pištěk, Oliver Stone, John Travolta, Helen Mirrenová, Susan Sarandonová, Judi Denchová a Nikita Michalkov. Kromě toho festival udílí také Cenu prezidenta MFF KV, kterou od roku 2010 drží Zdeněk Svěrák, Vojtěch Jasný, Josef Somr, Goran Bregovič, John Turturro a Jude Law. Z téhle směsice hollywoodských a českých herců a režisérů se skutečně těžko dávají dohromady jakákoli kritéria, která by měl laureát ceny splňovat. Mimochodem pokud jde o vliv na kinematografii jako takovou, pak minimálně osobnost Michalkova, který má v prostředí ruské kinematografie pověst totalitárního autoritářského sběratele funkcí v místních oficiálních filmových institucích, je mnohem diskutabilnější než Gibsonova.
Na cenu za mimořádný přínos světové kinematografii se filmoví publicisté naučili hledět hodně shovívavě – nejčastější argument, se kterým se setkáme, zní, že ji prostě dostane ta celebrita, která je ochotná do Varů vůbec dorazit. A autoři festivalových znělek se veřejnost v tomhle dojmu snaží udržovat. Ukazují Jude Lawa jak cenu piluje na kusy, Miloše Formana, jak jí používá na drcení prášků a letos Miroslava Ondříčka, jak přes ni uslintaně hledí na odhalená prsa na obraze na stěně. Gibson ale mnoho z nás už definitivně přinutil podívat se na toto ocenění soustředěněji, nebo rovnou prohlásit, že tady organizátoři překročili tolerovatelnou mez.
Z hlediska dramaturgie je ale rozhodně potěšitelné sledovat, že změny, které nastaly v minulém ročníku, jsou letos stále v pohybu. Uvidíme, jakou tradici založí Be2Can. Pokud ale Vary přijdou o privilegium zprostředkovatele novinek z velkých zahraničních přehlídek, stále mají prostor napřít úsilí do zbylých soutěžních a nesoutěžních sekcí.