Film a politika / Úvod k tématu
Obálka Cinepuru ještě nikdy nebyla tak rudá. Výjev z Godardovy
Číňanky v kombinaci s titulkem „Za vlast! Pro Putina!“ by mohl v nezasvěcených vzbuzovat dojem, že filmový časopis vstupuje do služeb politické propagandy. Přitom opak je pravdou. V červencovém
Cinepuru se pokusíme proniknout za konstrukci filmových obrazů
či hesel, která se vážou k politice. Věrní čtenáři si vzpomenou, že to
neděláme poprvé – podobnému tématu jsme se v Cinepuru věnovali
přesně před deseti lety. Vztah filmu a politiky nicméně patří mezi
ta témata, ke kterým se můžeme vracet, aniž bychom se opakovali.
Existuje-li v rámci pojednání o filmu a politice nějaký obecnější
trend, je to obrat k minulosti. Téma častěji svádí k reflexi historie
kinematografií například v dobách totalitárních režimů, kdy lze s odstupem zkoumat pronikání vládní ideologie a propagandy do filmové tvorby. V Cinepuru se oproti tomu soustředíme na aktuální problémy, které si zasluhují bezprostřednější reakci. Opustili jsme tentokrát pojem politický film a téma formulovali vágněji jako „Film a politika“. Výsledkem je soubor rozmanitých textů, zabývajících se jak tvorbou s více či méně explicitním politickým sdělením, tak i filmem a politikou v širším smyslu, tedy například vlivem státní politiky na produkci.
Kamila Dolotina odkrývá v úvodním článku úskalí státní filmové
podpory v Rusku, jejíž systém nápadně připomíná kulturní politiku
„rudých časů“. Historik Jaroslav Pinkas napsal studii o televizní sérii
České století, v níž se zaměřuje na prvky, které z ní činí dílo s novým
přístupem k reprezentaci domácích dějin a které jsou podle autora i příčinou toho, proč se nelíbí tolika jeho kolegům. Hned dva texty věnujeme filmaři, který by se – pokud by někdo vytvořil seznam politicky nejangažovanějších filmařů – ocitl kdesi v jeho popředí.
David Čeněk nejprve představí novinku Jeana-Luca Godarda Adieu au langage – vítěze Zvláštní ceny poroty na letošním festivalu v Cannes. Naváže na něj překlad textu Daniela Cohna-Bendita ke Godardovým osmdesátinám, který nabídne osobní zamyšlení nad tvorbou a soukromým světem tohoto „radikála“, „maoisty“, „antisemity“ a nakonec i „jemného a příjemného člověka“. Politickou příměs spjatou s odkazem 11. září 2001 nachází v superhrdinských filmech Matěj Metelec a zajímavě tak doplňuje naše povědomí o amerických
blockbusterech. Z odlišné perspektivy se k tématu vztahuje i závěrečný příspěvek Žofie Bosákové. Ambiciózní projekt Slovensko 2.0 sice nesklidil ze strany kritiků příliš nadšení, ale posloužil autorce
jako podnět k úvahám nad brandingovou politikou současné slovenské kinematografie.
Lukáš Skupa