Ztracené město a hvězdy / Ad Astra

Filmy Jamese Graye nejsou příliš výdělečné – mnohdy právě naopak – a málo diváků si umí jeho jméno jasně zařadit. Zato reprezentují něco, co mnozí cinefilové v Hollywoodu postrádají: tvorbu autora s jasnou vizí, který podvratně pracuje s klasickými žánry a nevychází publiku vstříc. Tuto pozici potvrdil před třemi lety se Ztraceným městem Z, bezmála geniálně vystavěnou disputací nad otcovstvím, potažmo mužstvím. Ad Astra měla být logickým krokem kupředu, podle některých zahraničních kritiků dokonce mistrovským dílem. Jenže Grayův vesmírný opus magnum je daleko více problematický a jednoznačnému uchopení – i soudu – se vzpírá.

Filmu dominuje Brad Pitt jako astronaut Roy McBride, který se vydává napříč galaxií zastavit tajemné výboje ohrožující lidskou civilizaci. Hned v úvodu zjišťuje, že by za nimi mohl stát jeho pohřešovaný otec. Chytře vystavěný epizodický narativ si pravidelně pohrává s proměnami barevného spektra i způsoby komponování vesmírných celků, jenže do cesty se mu pravidelně staví úporná snaha formulovat ústřední demytizaci otcovské figury, která má ničivý vliv na vztah hlavního hrdiny ke světu i sobě samému. Na vině jsou také introspektivní voiceovery komentující probíhající situace a v některých scénách působící až...