Mlátička s lidskou tváří / Mlátička
„Bratři Safdieové vnášejí do svého vyprávění nový vzrušující pohled a obrovskou vitalitu,“ řekl před deseti lety režisér Martin Scorsese na adresu filmařského dua Joshe a Bennyho Safdieových. Právě tehdy se na festivalu v Cannes rozhodl zaštítit jako producent jejich čtvrtý a zároveň poslední celovečerní snímek Drahokam. Rok 2025 s sebou přinesl pomyslný rozpad jedné z nejvýraznějších filmařských dvojic současnosti. Každý z bratrů loni zároveň představil samostatný režijní počin. Benny Safdie sportovní drama zaměřené na amerického zápasníka Marka Kerra.
Josh a Benny Safdiovi se v začátcích své kariéry věnovali zejména krátkometrážním experimentům a nezávislým filmům z prostředí New Yorku. Brzy ovšem svůj výrazný autorský rukopis vtiskli také divácky přívětivějším hitům. Už v roce 2008 se jejich film The Pleasure of Being Robbed dostal do paralelní sekce Quinzaine des cinéastes festivalu v Cannes. Snímek o kleptomance vznikl bez ambice vůbec dílo promítat. Natočil ho Josh Safdie a do hlavní role obsadil svou tehdejší přítelkyni a spoluautorku scénáře Eleonore Hendricks. Do Cannes (a později na festival Sundance) se podívalo i jejich komediální drama Daddy Longlegs z roku 2009 sledující rozvedeného promítače Lennyho, který se po dobu dvou týdnů stará o své dva syny. Do ulic New Yorku pak zasadili i psychologické drama Bůh ví, co (2014) věnované hned několika patologickým závislostem. Diváckého i kritického úspěchu se Safdiové dočkali se snímkem Dobrý časy s Robertem Pattinsonem v hlavní roli. Intenzivní snímek zachycoval hektickou noc jednoho zlodějíčka. Podobně úzkostlivou a fascinující podívanou nabídl i zmíněný Drahokam z roku 2019.
V loňském roce představili sourozenci své autorské prvotiny – oba natočili filmy se silnými mužskými protagonisty zaměřené na dění okolo vrcholového sportu. Josh Safdie na autorský rukopis dvojice navazuje podstatně výrazněji než jeho bratr. Ve sportovním dramatu Velký Marty sleduje zběsilou cestu ambiciózního hráče ping-pongu za úspěchem, slávou a bohatstvím. Jeho bratr se v dramatu Mlátička uchýlil ke kontrolovanější, komornější a ve výsledku dost možná upřímnější poloze.
S nápadem na životopisný film o americkém zápasníkovi Marku Kerrovi oslovil filmaře v roce 2019 herec a producent Dwayne Johnson. Životního příběhu dosud žijícího Kerra se nakonec o několik let později ujal pouze Benny Safdie. Originální titul snímku je skutečnou přezdívkou zápasníka a také kopíruje název dokumentu The Smashing Machine: The Life and Times of Extreme Fighter Mark Kerr z roku 2002.
Safdie se na rozdíl od dokumentárního filmu nepokouší Kerrův život obsáhnout celý. Boxera představuje charakteristicky in media res, tedy bez přebytečné expozice mapující začátky zápasníkovy kariéry nebo jeho vzestup mezi hvězdy. Kerr se na plátně objevuje poprvé v roce 1997 již jako úspěšný sportovec. S nonšalantním úsměvem se představuje kameře a následně předstupuje před dav euforických diváků v Brazílii. Zatímco na obrazovce se svíjejí zpocená těla, na obličej dopadají pěsti i údery kolen, Kerrův klidný hlas mimo obraz vysvětluje: „Když dostanete ránu do obličeje, můžete reagovat dvěma způsoby – buď se stáhněte, nebo protivníka potrestáte. Já jsem přišel na třetí způsob – pokud mě někdo kopne nebo uhodí, udělám něco jiného, než že ho potrestám. Fyzicky mu vnutím svou vůli.“ Brutální slova i surové násilí ale doplňují také první důkazy lidskosti filmového hrdiny. Kerr se například opakovaně ujišťuje, že jeho oponent je v pořádku, a s téměř nevinným smíchem mluví o opojném pocitu z vítězství.
Safdie pak sleduje tři roky Kerrova života lemované pracovními úspěchy i prohrami, a především vleklou závislostí na opiátech, která vyústila v několik předávkování. Zneužívání návykových látek se kromě Kerrových sportovních výkonů výrazně podepisuje také na jeho vztahu s (dnes již bývalou) manželkou Dawn Staples, jež je svému partnerovi sice bezmezně oddána, ale s narůstající závislostí s ním začíná ztrácet trpělivost.
Kritička a spisovatelka Christina Newland ve svém textu pro Criterion zaměřeném na historii filmů o boxu uvádí: „Konvence boxerského filmu jsou natolik známé, že působí téměř rituálně: kůže boxerských rukavic a lana ringu, muži v přikrčených obranných postojích v televizní černobílé, křik diváků u ringu – sázkařů, milenek s rudými rty a novinářů.“ Benny Safdie se v Mlátičce těmto klasickým žánrovým konvencím sportovních filmů vyhýbá. Vyhýbá se i konvencím životopisných filmů. Vyprávěním odkazuje zejména ke třetímu dílu boxerské série o Rockym Balboovi se Sylvesterem Stallonem. Filmový Kerr začíná, obdobně jako Rocky III, na vrcholu sportovní kariéry. Film nesleduje jeho první zápas ani největší výzvy kariéry. Ukazuje člověka balancujícího na špičce snu, který z ní kvůli vlastní slabosti padá.
Charakteristický poslední Kerrův zápas se již neodehrává v ringu jako v klasice Tělem a duší (1947), ale v civilnějším prostředí. Safdie navíc v meta závěru přiznává, že se pohybuje v mezích fikčního vyprávění. Na konci před kameru přivádí skutečného Marka Kerra. A to nikoli v aréně nebo obklopeného fanoušky, ale na parkovišti před supermarketem s nákupním vozíkem plným zboží, s úsměvem na tváři a pokynutím k publiku. Právě v této tečce se nakonec projevuje Safdieho empatie vůči žijící předloze jeho protagonisty. Ukazuje, že Kerr navzdory všemu, co prožil, žije šťastně. „Brzy jsem si uvědomil, že je důležité ukázat ho tak, jak vypadá dnes, protože je v pořádku. To je to nejdůležitější, že je v pořádku,“ uvedl v jednom z rozhovorů.
Zmíněná Christina Newland poukazuje ještě na jeden výrazný aspekt boxerských filmů, totiž že naznačují možnou cestu naplnění amerického snu. V zápasnických arénách vidíme, že je možné dosáhnout blahobytu bez ohledu na rasu a třídu, pouze díky fyzické síle. „Jsou to filmy, které zkoumají mužské ctnosti svých protagonistů a vidí optimistickou cestu společenského vzestupu – v cestě ze slumů až k roli moderního gladiátora,“ popisuje. Rovněž tomuto aspektu se Safdie v Kerrově příběhu vyhýbá. Jeho hrdina operuje prakticky nezávisle na svém okolí. Žije i bojuje sám za sebe a širší společenský kontext se ho dotýká prakticky pouze, pokud se mění pravidla jeho sportu.
Tento aspekt, spolu se skutečností, že Kerra poznáváme na kariérním vrcholu, z protagonisty přece jen dělá postavu poněkud odtrženou. Safdieho scénář navíc zásadní příběhové momenty často nedokáže nechat naplno vyznít. Namísto toho veškerou katarzi napětí soustředí do závěrečné (navíc poněkud nepřesvědčivé) konfrontace mezi Kerrem a jeho ženou.
Neochota podřídit se filmovým konvencím se promítá i do formálního zpracování dramatu, které kombinuje VHS, 16mm a 65mm film. Po většinu děje zůstává kamera v pozici pozorovatele, nikoli aktéra dění. Kameraman Maceo Bishop hrdinu sleduje téměř dokumentárně, nikdy se ale zcela nenapojuje na jeho prožívání. Rovněž dění v šatnách a domácnosti Kerrových zachycuje ruční kamera často s odstupem zpoza rohu, přes rameno některé z postav či jiný objekt.
Safdie si zároveň uvědomuje vizuální potenciál boxu a tělesné stránky Dwayna Johnsona. Násilí ani surové tělesnosti se nevyhýbá, nevyužívá ji však samoúčelně. Je jednoduše součástí Kerrova života, stejně jako neustálé hádky s manželkou a drogy. Rovněž pro představitele hlavní role, v posledních letech se objevujícího převážně v průměrných a podprůměrných komediích, jde o příležitost ukázat se ve vážnější poloze. Filmu a boxu to spolu sluší. A Benny Safdie v Mlátičce tuto osvědčenou kombinaci doplňuje o nečekaně střízlivé sportovní drama, které nedychtí po senzaci ani hluboce dojemném příběhu. A právě v jednoduchosti nakonec spočívá jeho největší síla.
Mlátička (The Smashing Machine), USA 2025, režie, scénář a střih: Benny Safdie, kamera: Maceo Bishop, hudba: Nala Sinephro, hrají: Dwayne Johnson, Emily Blunt, Ryan Bader, Bas Rutten, Oleksandr Usyk ad., 123 minut, distribuce: Vertical Entertainment (premiéra v ČR 13. 11. 2025)