Můžeme to sjet znova? / Jay Kelly
„Být sám sebou je obrovská zodpovědnost. Je mnohem snazší být někým jiným nebo vůbec nikým.“ Citát americké spisovatelky Sylvie Plath z úvodu filmu Jay Kelly je jakýmsi portálem do kolotoče rozběhlého filmového natáčení. V okázale dlouhém záběru štáb pobíhá, testuje zvuk, zakuřuje ateliér, všichni pracují ve prospěch závěrečné scény, kterou na svých bedrech táhne hollywoodská hvězda Jay Kelly. On je středobodem dění a důvodem, proč film existuje. V noirově laděné a neonem prozářené scéně umírá opřený zády o pouliční lampu. Pokolikáté ve své kariéře už asi? Jeho vizážistka se jej posléze ptá, jaké to je umřít, tedy hrát něco, co nikdy nezažil. Kelly odvětí, že prostě jen předstírá. Poletuje kolem něj řada asistentů, z nichž zdánlivě nejbližším se jeví Ron, muž neustále s uchem na mobilu, který Kellymu tak nějak zařizuje život a zároveň doufá, že jej hvězda bere jako přítele.
Režisér Noah Baumbach se po svém pravděpodobně nejvíce experimentálním filmu Bílý šum rozhodl pro snímek – alespoň na první pohled – podstatně divácky vstřícnější. Jay Kelly, uvedený premiérově v Benátkách a dostupný na Netflixu, je v něčem staromilským vyprávěním o herecké hvězdě, která si po letech úspěšné kariéry uvědomuje, že jí život protekl mezi prsty, a klade si otázku, kým vlastně je.
Za hvězdu tu přitom není pouze Kelly, ale i jeho představitel George Clooney. Herec, jenž vždy dokonale pečoval o svou mediální image, spolupracoval s kvalitními režiséry a spolu s Tomem Cruisem a Bradem Pittem v něčem ztělesňuje posledního mohykána klasické mužské hvězdné slávy. Baumbach skládá poctu hercům klasického Hollywoodu typu Caryho Granta nebo Garyho Coopera a zároveň načrtává očividnou paralelu mezi nimi a Clooneym. Jeho hvězdný obraz s jeho postavou splývá – jak explicitně stvrdí samotný závěr.
Námět v něčem připomíná taktéž letošní a na festivalových okruzích obecně oceňovanější drama Citová hodnota od Joachima Triera. I to vypráví o muži, který by rád napravil rodinné vazby a sblížil se s odcizenými dcerami. Zatímco protagonista Trierova snímku se jakožto režisér rozhodne problémy řešit tvorbou, Kelly se vydává na zoufalou pouť po Evropě, aby strávil pár chvil s dcerou, jež na konci léta odejde z domu. Samozřejmě v závěsu s početným týmem asistentů, kteří své životy a veškerý čas podřizují Kellyho rozmarům.
Vyprávění ale nezaostřuje na rodinné peripetie. Využívá je jako pomyslné střepy k vytvoření popraskané fresky o bolestivé samotě, jež se Kellymu skrze interakce s pomyslnými duchy minulosti zarývá pod kůži. Kelly k realitě přistupuje jako k dalšímu filmu. I pohřeb jeho blízkého přítele a režiséra, který stál na začátku jeho kariéry, v něm probouzí především strojenost. Jakkoli Kelly své dceři říká, že je emocionálně vyspělý, nedokáže své emoce pojmenovat. Cynicky vnímá vše jako velkou fabrikaci. Jde o člověka zvyklého na komfort a vděk, silně propojené s jeho slávou. Katarzních momentů dosahuje skrze nepříjemné situace, které v něm zasévají pochybnost, ale paradoxně také probouzejí již dávno zapomenutou autenticitu.
Baumbach staví na hře kontrastů. Překrásná kamera zachycuje díky filmovému materiálu Kodak letní barvy takřka impresionisticky (uvedení na streamovací platformě tak snímek v podstatě degraduje) a svádí k pocitu příjemné podívané. Pod povrchem sluncem zalité férie však běží bolest a úzkost. Baumbach podvratně pracuje s jistou mírou doslovnosti i stereotypizace různorodých prostředí, především Itálie, kam Kelly přijíždí převzít ocenění za celoživotní dílo. Itálie je nejvíce „italská“, jak jen poťouchle „dovolenkový“ modus dovolí – včetně sluncem prozářené vinné révy, dobrého jídla a excentrického vyjadřování organizátorů festivalu. Z obrazu dýchající vyumělkovanost ale podtrhává fikční podstatu filmu samotného i fakt, že právě takhle sám Kelly na svět nahlíží. Stylizace dekonstruované reality postupně stahuje do melancholické a překvapivě bezvýchodné tesknoty.
Kelly je mužem, jehož veřejný obraz milují a obdivují miliony, ve skutečnosti však zůstává lapen v iluzorní kleci, kterou s ním postupně nechtějí sdílet už ani ti, kdo jsou za to placení. Nejde o zlého a a priori bezohledného cynika, spíš o člověka ztraceného ve vlastních obrazech, jenž svět kolem sebe vnímá jen jako další z řady mihotajících se filmových okének. Na prozření už je pozdě. Z otázky, kdo z jeho nejbližších ho doprovodí na slavnostní udílení ceny za celoživotní přínos, se stává bolestivý problém a předzvěst jiné otázky – kdo přijde na jeho pohřeb a kdo bude z hloubi srdce truchlit. Nikoli nad ztrátou herce a toho, co reprezentuje, nýbrž nad ztrátou člověka.
Kelly není hrdinou, jemuž by se dalo fandit. Budí spíš lítost. Baumbach se ale zároveň nedojímá, byť jeho snímek dojemný je. Stejně tak nevrství přehnané meta roviny, jaké lze od děl etablovaných autorů účtujících s filmovým prostředím většinou podle felliniovského vzoru očekávat. Tklivě kombinuje přímočarost a subverzi. Ve vleku Kellyho utrpení se vine řada lidí, které jeho chování zraňuje. I tuto pomyslnou druhou stranu ale tlumí potřebná ambivalence.
Vyprávění nezůstává u tendenční rovnice, že vyčerpávající udržování kariéry není slučitelné se spokojeným rodinným životem. Misky vah nejsou tak jednoznačné, problémy vždy sahají hlouběji, byť film tyto skutečnosti často obtížně pojmenovává. V závěrečných segmentech Baumbach zrychluje emocionálně zničující obrátky, nikdy však manipulativně. Hrdinovi nenabízí vykoupení, jen zmar a rozčarování nad životem, jenž každému utíká stejně rychle jako závěrečné titulky.
Jay Kelly může působit příliš obyčejně, v něčem až starosvětsky. Jakkoli Baumbach portrétuje „jednoho z milionů“, vztahuje se k elementárním otázkám bytí a nemilosrdně problematizuje obecné pochybnosti a strachy – jaký je náš odkaz, co po sobě zanecháme a komu na tom skutečně bude záležet. A činí tak s lehkostí, bez drtivého fatalismu, skrze výmluvně pomíjivé a iluzorní filmové médium.
Jay Kelly USA 2025, režie: Noah Baumbach, scénář: Noah Baumbach, Emily Mortimer, kamera: Linus Sandgren, střih: Valerio Bonelli, Rachel Durance, hudba: Nicholas Britell, hrají: George Clooney, Adam Sandler, Laura Dern, Billy Crudup, Riley Keough ad., 132 minut, distribuce: Netflix (VOD, premiéra 5. 12. 2025)