Vyhrává ten nejsilnější / V nitru manosféry
Byznys, ženy, stream. Stálice britského televizního dokumentu Louis Theroux se ve své první spolupráci s Netflixem pokusil v dokumentu V nitru manosféry (r. Adrian Choa) uchopit fungování on-line radikální komunity propagující toxickou maskulinitu, zpátečnicky „tradiční“ hodnoty a antifeminismus. Ve filmu se tak setkává s těmi nejslavnějšími influencery z temného okraje internetu, aby prozkoumal, jestli žijí podle stejných pravidel, která kážou milionům fanoušků. Obstojí ale Therouxova metoda trpělivého dotazování, i když soupeří s neustálým trollingem a provokacemi ze strany pozorovaných alfasamců?
Těžko si představit někoho, kdo by se do kruhů manosféry svým vzhledem a projevem hodil méně než prošedivělý a uctivě přemýšlivý intelektuál Louis Theroux. V jednom rámu s hvězdami komunity, které se předvádějí svými sportovními auty, honosnými vilami a vypracovanými svaly, působí jako odstrašující příklad zženštilého betamuže, jenž v očích internetových incelů propadl feminismu a woke kultuře.
Zasloužilý britský dokumentarista si ale na své nepatřičnosti založil celou filmografii – ať už jde o jeho výpravy za neonacisty (Louis and the Nazis, 2003), ultraortodoxními křesťany (The Most Hated Family in America, 2007) nebo třeba rappery (Forbidden America, 2022). Jeho dokumentaristický přístup je postaven na roli neznalého outsidera, který se s upřímnou zvědavostí snaží porozumět druhé straně, ať už je jakkoli extrémní nebo absurdní. To ale také znamená, že jeho primárním cílem není své objekty zájmu konfrontovat nebo dovést k prozření. Místo toho je nechává znemožnit se nesmyslností nebo nekonzistentností vlastních ideologických pozic.
Jenže v případě velkých jmen manosféry, jako jsou influenceři Sneako, HStikkyTokky nebo Myron Gaines, kteří hlásají mužskou nadřazenost, diktátorský postoj ke vztahům a kariéře a někdy i konspirační či antisemitské narativy, je Therouxova klidná síla trochu bezzubá. To obzvlášť vyniká ve chvílích, kdy se novinář snaží usvědčit protagonisty v tom, že si protiřečí – třeba u konverzace o tom, že HS považuje sexuální pracovnice za ostudu společnosti, sám ale vydělává díky pornografickému obsahu, který pro jeho firmu vytvářejí. Dokumentarista totiž problém vidí z vlastní moralistní perspektivy, jež je úplným opakem hodnotové hierarchie ultramaskulinního světa. Řada rozhovorů ve filmu tak vyznívá jako dva paralelně se odehrávající monology, které se ani na moment neprotnou. Eventuálně v nich Theroux také končí v neefektivní defenzivě, zatímco na něj extremističtí influenceři chrlí smršť obvinění z přátelství s pedofily nebo z účasti na globálním židovském spiknutí.
Místy dokument zkrátka působí, jako by jeho zkušený tvůrce zpracovávající profesionální youtubery vůbec nečekal, že se sám stane součástí jejich rage bait videoobsahu a honu za lajky. Antihrdinové dokumentu přitom na přítomnost televizních kamer spíš zapomínají anebo skrze ně přímo apelují na svoje sledující stejně jako během vlastních streamů. V tomto ohledu se ukazuje, jak křehké a staromódní dokumentární médium v kontrastu k realitě sociálních sítí vlastně je, když stojí na vůli respondentů přistoupit na tak základní společenskou smlouvu, jako je odpovídat na dotazy a respektovat autoritu toho, kdo otázky pokládá.
Co se doopravdy děje?
Mezitím co dokumentarista čeká, až bude moci zformulovat protiargument, v chatu pod živým vysíláním se rojí požadavky rozbouřených diváků, kteří platí influencerům za to, aby Therouxe ponížili nebo přinejmenším napálili. V takovém rozložení sil se autorskému týmu V nitru manosféry nepodaří nic většího než obrousit hrany některým z nejkrajnějších výroků red pill scény díky delší stopáži, která incelské hvězdy nutí svá nenávistná hesla ze sociálních sítí zpětně editovat a zjemňovat.
Therouxův protiúder, který ve většině jeho tvorby přichází právě během trpělivých rozhovorů s protagonisty, se tak koncentruje do interpretačních segmentů s voiceoverem, v nichž už nemusí bojovat o pozornost. Díky tomu se může psychologizovat sledované influencery skrze zkušenosti z jejich dětství anebo se pouštět do analýz sociálních sítí, které toxický obsah šíří. V obou případech nicméně jeho postřehy míří vedle, respektive zaměňují kategorii zodpovědného viníka s obětí systému.
Když mezi muži zpeněžujícími nenávistnou rétoriku vůči ženám a menšinám filmař hledá společného jmenovatele v podobě nefunkčního rodinného zázemí či chybějící otcovské figury, implicitně tím tváře manosféry omlouvá a přesouvá odpovědnost za jejich chování na jejich rodiče, a co hůř – matky. V pasážích, které tematizují fungování on-line světa, se zas dostává jen k obecným frázím o zvrácené logice algoritmů a zkratkovité podstatě produkce určené k virálnímu sdílení.
Dokument V nitru manosféry ale zcela zapomíná na fakt, že za obrazovkami a chatroomy sedí reální lidé, kteří tento typ obsahu vyžadují a konzumují. Cynicky řečeno – Andrew Tate a jemu podobní nevznikli ve vakuu, ale v určité společensko-politické atmosféře, již zrcadlí a v níž se jejich extrémní názory uchytily. Theroux svoje pohoršení sice směruje na ty nejvlivnější a nejviditelnější postavy scény, ale už se neptá, proč jsou on-line algoritmy nastaveny tak, aby uživatele dál radikalizovaly, nebo proč myšlenky na absolutní mužskou dominanci vůbec někomu konvenují.
Přestože se Therouxův dokumentární snímek dá považovat za úspěšnou sondu do života red pill celebrit, nenabízí víc než pohled do zákulisí. Jinak však celovečerní stopáž neukazuje novináře v diametrálně odlišném světle než livestreamy, na nichž se během natáčení nevědomky ocitl. V obou verzích totiž Theroux zůstává ve vedlejší roli staršího muže, jemuž uniká to, co se před jeho očima doopravdy děje.