KVIFF: Lži, které svědí. Bílé noci, černý prachy odhalují korupci i manželskou faleš
Zájezd do Petrohradu není jen soukromou utopií Mariny a Goši, postaršího bulharského páru, ale aktuálně také utopií filmařskou. Jak by dnes evropské štáby vůbec mohly natáčet v Rusku, byť na jeho vzdáleném cípu? Jedině kdyby snad znepřátelenou zemi nahradily sousední Skandinávií. Pátý film autorské dvojice Petar Valčanov a Kristina Grozeva s poetickým názvem Bílé noci, černý prachy je však koprodukcí Bulharska s Řeckem, jak je u těchto tvůrců satirických dramat zvykem. Přesto jsem doufal, že vytoužený kaviár na řece Něvě spolu s manžely ochutnáme. Byl by to takový dystopický Aki Kaurismäki!
Na atmosféru severského cestování mě nalákala také jedna z promo fotografií, na níž Goša s Marinou sedí ve vlakovém kupé s naraženými beranicemi na hlavách a zasněně se dívají ze zamlženého okna. Reálně jde ale o kratičký záběr, v němž se manželé přemisťují do Sofie, aby si ve zdejší cestovní kanceláři konečně objednali snovou dovolenou. Zaplatí za ni 10 tisíc leva, tedy více než 120 tisíc českých korun, které si v průběhu let nasyslili drobnou každodenní korupcí. Podezřelé to oběma šedesátníkům nepřipadá. Dokonce ani když jim zaměstnankyně jako součást cesty prodá jízdu Transsibiřskou magistrálou – trasu, která z Moskvy nevede na sever, ale spíš na východ.
Počáteční výletnické přípravy jsou přitom jednoznačně nejradostnější a možná vůbec nejlepší dějovou pasáží. Marina se před známými nadšeně natřásá v nových úlovcích ze sekáče a plánuje, jak si do Puškinova muzea vezme tematický cosplay. Umění ulovit hezké, a přitom levné vintage oblečení manželé Denevovi vnímají jako záviděníhodnou dovednost – snad aby si vykompenzovali, že žijí v popelnici vyspělejšího světa („Na Západě nakupují a pak vyhazují“).
Jakmile však po začátku rusko-ukrajinské války zmizí pofiderní cestovka z povrchu zemského a manželům dojde, že naletěli, upadne do mdlob nejen Marina, ale tak trochu celý film. Finanční ztráta podvedenou dvojici existenčně neohrožuje, koneckonců šlo o peníze z úplatků a kšeftování s naftou. Delší čas navíc není jasné, kam se příběh bude ubírat dál a o čem vlastně bude. Místo aby vyprávění po úvodní kolizi nabíralo na obrátkách, jako třeba ve starším hitu Grozevy a Valčanova Glory (2016), tak se rozvolňuje a třepí. Poznáváme rodinu Marininy nápadně mladší sestry, sledujeme Gošovy snahy o dopadení šejdířů pomocí gangsterů i policie a pozorujeme, jak věřící Marina nachází smysl svého neštěstí ve svérázně interpretovaném desateru.
Společensko-kritický záběr filmu je i na Valčanova s Grozevou úctyhodně široký, jeho výpovědní hodnota ale zůstává mělká. Korupcí prolezlé oficiální a neoficiální struktury nás nepřekvapují, z balkánských filmů jsme na ně zvyklí. Snímek ukazuje na jejich všudypřítomnost, nedokáže je ale promyšleněji a překvapivěji provázat. Náboženské rovině schází jasně zaujatá pozice: je Marinina víra předmětem kritiky, nebo ne? A jak je to s jejím užším napojením na Rusko, odkud snad pocházel její biologický otec?
Středobodem filmu je zejména partnerství Goši s Marinou, jež jsou oba s pádem svého snu nuceni od základů přezkoumat. Černá barva titulních prachů tak neodkazuje jen k nelegálním veřejným tokům, ale zároveň k přetvářkám a lžím, které spolu bezdětný pár sdílel. „Kdo krade, toho to svědí,“ dozvídá se Marina od bezdomoveckého kněze a okamžitě si vzpomene na zvláštní libůstku svého muže. Ten totiž pravidelně vyžaduje škrábání zad, vysvětluje to chronickou neurodermatitidou a supluje jím neexistující sexuální život. Jenže co když má svědění původ v nerovné páteři a zkažené povaze?
Průnik všudypřítomné falše do materiální reality nakonec představuje jeden z nejzdařilejších a nejsubtilněji zapracovaných motivů filmu. Vysvětlí se jím jak nevkusná tapeta s březovým hájkem u Denevových v obýváku, tak umělé řasy, které Marině coby polyesterové slzy zůstanou na obličeji, když zkolabuje. Takto ztvárněná přetvářka elegantně spojuje veřejné se soukromým. O upřímné a transparentní společnosti lze sice nadále jen snít — co se ale pokusit tyto hodnoty uplatňovat aspoň doma?
Bílé noci, černý prachy nevypadají na první pohled bezútěšně, je v nich stále nějaké zdání střední třídy, běžně zařízených domácností a udržovaných, byť pošramocených rodinných vztahů. Rozpačitě tragikomický závěr nicméně i tak dělá z bulharského filmu jeden z nejméně optimistických titulů karlovarské hlavní soutěže. Únik od bezvýchodně politického k nadějně osobnímu, k němuž se uchylují další snímky, se zde tak úplně nekoná. Zůstává svrbění, které nic nedokáže utišit.