Padilhův marný boj s ratingem / RoboCop

„Je to peklo. Z deseti nápadů mi devět zatrhnou,“ zoufal si údajně režisér José Padilha svému brazilskému kolegovi Fernandu Meirellesovi, když v Hollywoodu chystal natáčení nového RoboCopa. Zápasil přitom s podobnými větrnými mlýny jako holandský provokatér Paul Verhoeven, jehož stejnojmenný, groteskně násilný snímek z roku 1987 dostal od Americké filmové asociace jedenáctkrát rating X a až poté přístupnější R. Padilha ani nemusel film přestříhávat – studio jej od začátku směřovalo ke krotší verzi, což brzy způsobilo poprask mezi fanoušky, kteří si aktualizaci kultovní klasiky nedokázali představit bez patřičně krvavých cákanců. Klást automaticky rovnítko mezi brutalitu a kvalitu je ale nesmysl. Padilhův RoboCop se nadto vydává jinudy než Verhoevenův. Je ovšem zajímavé srovnat, jak si obě autorské osobnosti s toutéž látkou poradily, zvlášť když šlo současně o jejich první setkání s limity hollywoodské produkční kultury.

Pokud filmový rating zasahuje do žánru akční sci-fi, citelně se dotýká zejména speciálních efektů a celkového výtvarného řešení. Verhoeven se v RoboCopovi výrazně opíral o brakovou estetiku, jejíž absurdní nadsazenost posouvala fašisticky laděný scénář do polohy sardonické satiry korporátní...