Anatomie (ne)šťastné rodiny / Nevděčné bytosti
Režisér a scenárista Olmo Omerzu v dramatu Nevděčné bytosti navazuje na svůj dlouhodobý zájem – zkoumání rozpadů rodinných vztahů s důrazem na perspektivu těch, kterých se situace dotýká nejpalčivěji. Drama o generačním neporozumění, manipulaci i poruše příjmu potravy funguje jako pečlivá studie postav i nečekaná žánrová mozaika.
Spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj před více než sto lety poznamenal, že každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem, zatímco rodiny šťastné jsou si navzájem podobné. Rodina ze snímku Nevděčné bytosti Olma Omerzua trpí neštěstím několikerým. Rodiče David a Laura se rozešli, nebydlí spolu a nekomunikují nad rámec nutnosti. Dcera Klára trpí pokročilou poruchou příjmu potravy a hrozí jí hospitalizace. A mladší Teo se mezi nejbližšími cítí neviditelný. Rodina si nerozumí symbolicky ani doslovně: neustále přeskakuje mezi češtinou, angličtinou a slovenštinou.
Narovnání pokřivených vztahů mezi otcem a dětmi má pomoci dovolená v Chorvatsku. A nejprve se zdá, že tomu tak skutečně bude. Klára se na místě sbližuje s místním teenagerem Denisem, jehož přítomnost načas potlačuje nutkání hladovět. Pak ale idylické prázdniny hrozivě skončí, rodina se vrací domů a Denis mizí. Stesk po velké lásce vede u Kláry k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu. A rodiče se ve snaze pomoci dceři uchylují k činu, který jim samotným nahání hrůzu.
Hledání nového typu realismu
Slovinsko-český režisér Omerzu má slabost pro spletité snímky odehrávající se převážně v rodinných domech, obývacích pokojích či v ložnicích. Jeho celovečerní debut Příliš mladá noc (2012) sleduje dva dospívající chlapce, kteří se den po silvestru ocitají v podivném bytě, ve kterém se odehrávají věci, se kterými se jako dvanáctiletí dosud neměli šanci setkat. V Rodinném filmu (2015) se sourozenci ocitnou sami doma, zatímco jejich rodiče cestují daleko od nich. Všechno bude (2018) zachycuje cestu dvou chlapců-uprchlíků za dědečkem jednoho z nich. Protagonista dramatu Atlas ptáků (2021) zase kromě podvodu ve své firmě zjišťuje, že jeho vztahy s vlastními dětmi nejsou tak bezproblémové, jak se zdálo. Tato rovina je zřejmá i z režisérovy krátkometrážní studentské tvorby, například z filmu Láska (2006) nebo Druhé dějství (2008). Kombinaci péče, příbuzenské bezohlednosti i ne zcela vysvětlitelného sexuálního rozpoložení odráží i zatím nejnovější krátkometrážní film Poslední den patriarchátu (2021). V něm se členové rodiny scházejí u nemocničního lůžka s umírajícím mužem, jehož posledním přáním je vidět prsa přítelkyně svého vnuka.
Ustanovení výchozí situace a rodinné konstelace nabývá napříč režisérovou tvorbou až dokumentární povahy, snímky jsou zpravidla hyperrealistické. „Artový film se musí zaměřit na oblast, kterou zkoumá pouze on. Pro mě je takovou oblastí spojení skutečnosti a fikce – tedy okamžiky, jejichž pomocí hraný film může tyto hranice zastřít, jelikož do hloubky zkoumá život prostřednictvím procesu tvorby a je dostatečně otevřený pro nepředvídatelnost. Moje fascinace tímto jiným typem realismu vychází z mojí víry v nepředvídatelnost lidské povahy, situací a vyprávění,“ napsal Omerzu pro Cinepur roku 2021. Krajní situace, ve kterých se hrdinové ocitají, pak rodinnou jednotku ohýbají a často poukazují na vratkou základnu, na které celý tento koncept stojí. Někdy se dějovou katarzí stává rozklad, jindy je krize naopak nástrojem sblížení.
Jako pomyslní průvodci slouží v části filmařovy tvorby především děti. Zatímco rodiče jsou odcizení, podráždění či nepřítomní, děti k životu přistupují ještě s opojnou naivitou. Na tu se Omerzu dokáže napojit a skrze mladistvé vnímání analyzovat situace, jež se kolem protagonistů odehrávají. Právě dětští protagonisté umožňují režisérovi vyprávět o ostatních postavách s větší upřímností a s emocemi, které se starším generacím již daří účinně skrývat. To je rovněž případ Nevděčných bytostí.
Olmo Omerzu po premiéře v hlavní soutěži festivalu v San Sebastiánu uvedl, že rodiče často používají slovo „nevděčný“, aby v dětech vyvolali pocit viny. „Proč by děti měly být vděčné?“ ptal se tehdy. Upozornil tak na častý jev v příbuzenských vztazích i jeho filmech. Rodiče a děti si nikdy nedokážou zcela porozumět, mezi generacemi nepanuje pochopení a možná po něm nikdo ani netouží. Následuje manipulace. Otec s matkou se snaží za každou cenu donutit svou dceru ke konzumaci jídla a dcera na oplátku využívá svou nemoc k vydírání.
Mezi začátkem a koncem
Film se skládá ze dvou tonálně odlišných částí. První se odehrává na dovolené, kterou sice narušují občasné konflikty, ale slunce a moře vytváří dojem, že jednou přece jen bude dobře. Kameraman Kryštof Melka snímá dění jako hřejivou letní vzpomínku s jemně nostalgickým nádechem. Na tělech hrdinů v dlouhých záběrech zasychá mořská voda, zatímco se na načervenalé pokožce tvoří mastný film z opalovacího krému. Následuje vystřízlivění z dovolené a návrat do České republiky, se kterým snímek nabývá mnohem hrozivější podoby. Chlad mezi jednotlivými členy rodiny se propisuje i do vizuální stránky. Intermezzo mezi dvěma polovinami pak představuje krátká kriminální zápletka.
Obě části snímku nabízejí dostatek prostoru pro diváckou adaptaci na nové prostředí. Paradoxem je, že s bezmála dvouhodinovou stopáží je snímek místy úmorně dlouhý a jindy zase zvláštně uspěchaný. Velká část zvratů, které určují směřování děje, přichází zcela nečekaně. Pro diváka tak jde bezpochyby o poutavější zážitek, někdy ale jednání postav ve výsledku právě kvůli těmto přechodům nedává příliš smysl, případně se zdá být až iracionální. Jistou kontinuitu přece jen nabízí kamera, která v obou polovinách pracuje s analogickými kompozicemi a pohyby. Podobně jako mezi žánry balancuje snímek i mezi humornými a znepokojivými pasážemi, zde se mu pomyslná vyváženost daří o poznání lépe.
Výraznou stránku děje tvoří porucha příjmu potravy jedné z postav. Podle režiséra představuje jeden ze symptomů nefungující rodiny a separace rodičů. Z doprovodných rozhovorů i výsledného celku je patrné, že Omerzu k nemoci přistupuje empaticky. Na budování této linky ostatně spolupracoval s doktory i blízkými, kteří prošli podobnou zkušeností. Nemoc není na plátně nikdy bagatelizována nebo zesměšňována, zároveň nepůsobí pouze jako scenáristická vějička, na čemž nese značnou zásluhu i Dexter Franc v roli Kláry. Stejně zdatně ho (Franc ve filmu hraje ženskou roli, ale identifikuje se jako muž) doplňují Barry Ward, Barbora Bobuľová a Antonín Chmela.
Navzdory citlivému přístupu drama obsahuje množství vizuálních tropů, které se objevily již v mnoha dalších podobných (nutno říct, že podstatně horších) snímcích zaměřených na poruchy příjmu potravy. Tyto stereotypní výjevy se navíc na plátně objevují možná až příliš často. I samotná myšlenka, že Kláru z nemoci (alespoň dočasně) osvobodí první láska, je banální. A to obzvláště s přihlédnutím k tomu, že pro dívku anorexie pravděpodobně není tolik otázkou estetiky, jako spíše nástrojem kontroly nad vlastním životem. Když dívka v jedné ze scén v afektu křičí, že nejí, protože je „ošklivá, hloupá a k ničemu“, působí to ze strany scenáristů jako zjednodušené a redundantní vysvětlení komplikovaného psychologického jevu.
Vědět, kdy skončit
Nevděčné bytosti navzdory několika zásadním dějovým zvratům a nezvyklému množství lokací v jádru zůstávají komplexní rodinnou studií, ve které je Omerzu sebevědomý. Rodina z jeho posledního filmu se možná v trýznivých chvílích uchyluje k extrémnějším činům, stále je ovšem křehkou společenskou buňkou, jejíž nefunkční aspekty se s každou krizí derou na povrch výrazněji. Opět si zde nerozumějí dospělí s dětmi ani s dalšími dospělými, což znovu vyústí hned v několik katastrof. A znovu, ačkoli jde o opakované téma, se režisérovi daří objevit novou perspektivu.
Léto nevyhnutelně musí, stejně jako první láska, jednou skončit. A Omerzu dokáže své filmy ukončit přesně ve správnou dobu. Ať už jde o dialog plný motivačních frází mezi ptáky nebo pohled na rodinu, kterou sblížilo nalezení ztraceného psa. Rovněž Nevděčné bytosti mají intenzivní a v jistém smyslu nevyhnutelný závěr, který přichází přesně v tom nejšťastnějším a zároveň nejbolestivějším okamžiku.
Nevděčné bytosti ČR, Slovinsko, Polsko, Slovensko, Chorvatsko 2025, režie: Olmo Omerzu, scénář: Olmo Omerzu, Nebojša Pop-Tasić, Kasha Jandáčková, kamera: Kryštof Melka, střih: Jarosław Kamiński, hudba: Monika Omerzu Midriaková, hrají: Barry Ward, Dexter Franc, Antonín Chmela, Barbora Bobulová, Timon Šturbej ad., 110 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 26. 3. 2026)