Slepičí polévka pro duši i společnost / Slepice
„Svět rosy je sice jen svět rosy, a přece…“ Stručné, přitom však vrstevnaté haiku z počátku 19. století od japonského básníka a mnicha Issy Kobajašiho uvádí nový snímek Györgyho Pálfiho, výrazného hlasu maďarské kinematografie posledních dvou dekád. Báseň bez patosu a s určitým smířením přistupuje k provázanosti i pomíjivosti všeho a všech a sama se vyhýbá definitivnímu ukončení. A k podobnému poselství směřuje i Pálfiho snímek, v jehož centru pobíhá a kvoká neotřelá protagonistka.
Sledujeme ji hned od snesení vejce, z něhož se zrodila v průmyslovém chovu, a díky černému opeření je na první pohled okamžitě rozeznatelná od tisíců dalších vylíhlých kuřat. Z řad vystupující hrdince se podaří uniknout osudu klecového chovu a vydává se na odyseu bez konkrétního cíle – koneckonců je to jen slepice, ačkoli bezesporu odolná. Nápad na snímek vymyslel Pálfi již před covidem, kdy režisér čelil v domovském Maďarsku restrikcím. Okolnosti nabízejí i vysvětlení, proč se děj odehrává především v jedné řecké přímořské vesnici, kde se točilo i s německou koprodukční podporou. A také proč Pálfi mimoděk tematizuje migrační krizi – čili mezinárodní problém, který však ze současného mediálního prostoru vytlačily pandemie, války či radikalizace částí společnosti napříč...