Slepičí polévka pro duši i společnost / Slepice
„Svět rosy je sice jen svět rosy, a přece…“ Stručné, přitom však vrstevnaté haiku z počátku 19. století od japonského básníka a mnicha Issy Kobajašiho uvádí nový snímek Györgyho Pálfiho, výrazného hlasu maďarské kinematografie posledních dvou dekád. Báseň bez patosu a s určitým smířením přistupuje k provázanosti i pomíjivosti všeho a všech a sama se vyhýbá definitivnímu ukončení. A k podobnému poselství směřuje i Pálfiho snímek, v jehož centru pobíhá a kvoká neotřelá protagonistka.
Sledujeme ji hned od snesení vejce, z něhož se zrodila v průmyslovém chovu, a díky černému opeření je na první pohled okamžitě rozeznatelná od tisíců dalších vylíhlých kuřat. Z řad vystupující hrdince se podaří uniknout osudu klecového chovu a vydává se na odyseu bez konkrétního cíle – koneckonců je to jen slepice, ačkoli bezesporu odolná. Nápad na snímek vymyslel Pálfi již před covidem, kdy režisér čelil v domovském Maďarsku restrikcím. Okolnosti nabízejí i vysvětlení, proč se děj odehrává především v jedné řecké přímořské vesnici, kde se točilo i s německou koprodukční podporou. A také proč Pálfi mimoděk tematizuje migrační krizi – čili mezinárodní problém, který však ze současného mediálního prostoru vytlačily pandemie, války či radikalizace částí společnosti napříč západní civilizací.
Film měl premiéru loni na festivalu v Torontu a rozhovory z té doby se z velké části zabývaly složitostmi produkce – specifiky práce se zvířaty, schopnostmi oktetu leghornek učit se či jak nečekaně empaticky slepice registrovaly náladu na place. Mediálně je vděčné věnovat se s jistou ironií tomu, že protagonistou dramatického příběhu je kur domácí. Možná je však za tímto zlehčováním i trocha nejistoty: Jak k takovému příběhu vlastně přistupovat? Co se tím Pálfi snaží říct? A copak jakékoli poselství není snazší předat přes lidské hrdiny?
Ztišený provokatér
Pálfi si v minulosti vysloužil nálepku provokatéra či experimentátora, jelikož své snímky ozvláštňuje značně svéráznými tvůrčími volbami. Ve svém nejznámějším filmu Taxidermia prostřednictvím tří generací s nadhledem mapoval neduhy maďarské společnosti v průběhu 20. století. S novinkou mají leccos společného i střihový experiment Final Cut – Dámy a pánové, a hlavně debutový Škyt. V prvním předložil vcelku stereotypní, snadno pochopitelný milostný příběh, vyprávěný však záběry ze stovek starších filmů. Pečlivě sestříhaný výsledek dramaticky a emočně fungoval, ačkoli ústřední milenecká dvojice neměla vlastní tvář ani vlastnosti, k nimž se publikum může vztáhnout. Ve Škytu, bez dialogů i hudebního podkresu vystavěné mozaice života obyčejné vesnice, pak opouští tradiční optiku lidských aktérů. Prostor věnuje fauně a floře, přičemž neklid nastává zpravidla ve chvíli, kdy se na scéně objeví lidé.
Slepice vyvolává soucit a další škálu pocitů sugestivním zachycením drůbeže z ánfasu, užitím hlediskových záběrů či srozumitelně podanými cíli a touhami hrdinky. Jejímu pomyslnému vnitřnímu životu se tak přibližujeme, ačkoli se Pálfi se svou pravidelnou spoluscenáristkou Zsófií Ruttkay důsledně vyhýbá antropomorfizaci jejích pohnutek. Slepice se o dění nad rámec plnění svých potřeb nestará a vůči lidským tragédiím v druhém plánu zůstává netečná. Pokud se totiž zrovna nevyhýbá predátorům, snaží se většinu stopáže naplnit svou touhu po mateřství – chce v klidu snést a vysedět vejce a následně se postarat o potomstvo. To se ale opakovaně ukazuje jako nadslepičí úkol, jak se neustále pohybuje v prostředí lidské civilizace, pro zvířata už dávno neuzpůsobeném. I tento motiv Pálfi zhmotňuje charakteristicky černohumorně, když jeho hrdinka vykazuje nešťastnou náklonnost k větrákům a různým turbínám, v nichž spatřuje ideální podmínky k uvelebení.
Rozkročení mezi lidskou a zvířecí perspektivou bezděčně nutí k zamyšlení, hledání paralel i protikladů mezi oběma jen zdánlivě oddělenými světy. Titulní slepice totiž poté, co v prvním aktu několikrát unikne smrti a pokouší se hlavně si zajistit obživu, najde útočiště na zapadlé farmě spravované jednou vykutálenou rodinou. Ta si vedle provozu restaurace přivydělává i pašováním. U toho se však její ilegální aktivity nezastaví, a tak se slepice stává nezúčastněnou vedlejší postavou (a občas i zcela nezáměrným aktérem) hrůzostrašných momentů.
Oproti Škytu je ale Slepice vypravěčsky sevřenější a Pálfi se nevyhýbá dialogům či nediegetické hudbě, což v součtu napomáhá porozumění ději, přibližuje vyprávění divácké realitě (a tím pádem i zvyšuje satirickou působivost) a zároveň vytváří další – zpravidla komické – vrstvy. I díky tomu jde ve výsledku o (na dosavadní Pálfiho poměry) překvapivě přístupné, nadžánrově zábavné dílo kombinující humanistickou jímavost s groteskní taškařicí. A možná právě takovým jazykem toho lze o současném světě říct nejvíc.
Slepice, Kota, Maďarsko, Řecko, Německo 2025, režie: György Pálfi, scénář: György Pálfi, Zsófia Ruttkay, kamera: Giorgos Karvelas, střih: Lehmhényi Réka, hudba: Szabolcs Szöke, hrají: Jannis Kokiasmenos, Maria Diakopanagioti, Argyris Pantazaras ad., 96 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 4. 2026)