Sex, žánry a Park City / Sundance 2026
Po více než čtyřech desetiletích uzavřel letos festival Sundance svou kapitolu v Park City. Malé horské město v Utahu se s růstem přehlídky dostalo na hranici svých logistických možností: stoupající ceny ubytování, omezená infrastruktura i stále větší nápor návštěvníků dlouhodobě komplikovaly fungování festivalu, který se z původně komorní platformy pro nezávislé filmaře proměnil v jednu z klíčových událostí amerického filmového průmyslu. Od příštího roku se přesune do Boulderu ve státě Colorado, který organizátory přesvědčil kombinací kompaktního městského centra, spolupráce s tamní univerzitou i výraznou institucionální podporou. Loučení provázely mimo jiné retrospektivní projekce a diskuse připomínající odkaz Roberta Redforda, jehož vize tvůrčí autonomie a podpory autorských hlasů stála u zrodu identity Sundance. Samotný Redford přitom přesun festivalu ještě před svou smrtí v září 2025 podpořil jako přirozený krok v dalším vývoji instituce.
Program letošního Sundance odhalil několik opakujících se motivů, k nimž filmaři a filmařky sahají. Jedním z nápadnějších byly sex a sexualita, skrze něž tvůrci ohledávali společenské normy, mocenské vztahy i osobní identitu. Erotická komedie Gregga Arakiho I Want Your Sex, satirická romantasy Wicker režijní dvojice Alex Huston Fischer a Eleanor Wilson, australský horor Leviticus Adriana Chiarella či komediální The Invite Olivie Wilde pracovaly se sexuální touhou pokaždé v jiném žánrovém registru od ironie přes grotesku až po kritiku patriarchálních či náboženských struktur.
Motiv sexuality se objevoval i v intimnějších, charakterově orientovaných filmech. Vítěz hlavní ceny poroty i diváckého ocenění v dramatické soutěži snímek Josephine režisérky Beth de Araújo sleduje osmiletou dívku, která se stane svědkyní znásilnění v parku a následně je vtahována do soudního procesu, jehož významu ještě nedokáže plně porozumět. Film kombinuje perspektivu dětského vnímání s psychologickým dramatem o traumatu, které se postupně promítá i do života dívčiných rodičů. Přestože dvouhodinová stopáž místy rozmělňuje hlavní linii vedlejšími ději, divácky laděný snímek zaujme snahou zobrazit sexuální násilí perspektivou zkušenosti dítěte, které teprve hledá jazyk pro pochopení situace. Excentricky stylizovaná taneční tragikomedie Ha-Chan, Shake Your Booty! Josefa Kuboty Wladyky, oceněná za režii v soutěži amerických filmů, nabídla příběh tokijské vdovy, která se po období izolace vrací k tanci a k životu. Kombinuje neonovou estetiku s imaginárními choreografiemi a vědomě přepjatou melodramatičností.
Adolescentní zkušenost reflektovaly dva tituly o dospívání: britský debut Extra Geography Molly Manners a novozélandský Big Girls Don’t Cry Palomy Schneideman. Zatímco první z nich s jemnou ironií a wesandersenovskou melancholií i estetikou sleduje dvojici outsiderů na dívčí škole, která si „naplánuje“ první zamilování podle romantických klišé, druhý zasazuje queer pohled do prostředí novozélandského venkova počátku milénia a sleduje střet dospívající hrdinky s rigidní společností. Festival nabídl i portréty ženské autonomie mimo rámec dospívání. Debut Lady britsko-nigerijské režisérky Olive Nwosu sleduje taxikářku v současném Lagosu, která se snaží uniknout ekonomickému tlaku i osobnímu traumatu. Film kombinuje sociální realismus s postupně stylizovanější noirovou obrazností nočního města a vytváří citlivý portrét ženské solidarity v prostředí šedé sex ekonomiky. A to navzdory tomu, že Nwosu pracuje s archetypálními stereotypy, kdy se protagonistka-panna s fyzickým odporem k sexu stává řidičkou pro skupinu bujarých sexuálních pracovnic.
Trauma pak proměňuje v performativní akt autorstvo satiry The Musical a filmu Run Amok zasazených do prostředí školního divadla. V první sleduje Giselle Bonilla neurotického a frustrovaného středoškolského učitele, který manipuluje studenty při přípravě školního představení. Místo značně uhlazené verze West Side Story inscenuje jako akt pomsty vůči řediteli politickou hru o 11. září. Ve druhém pak debutující NB Mager využívá divadlo k rekonstrukci nedávného masakru ve škole, při něž zemřela matka jedné z protagonistek. I když se Mager přibližuje k transgresivnímu příběhu téměř v duchu Todda Solondze, nakonec příslib provokace nenaplní a závěr ustoupí více popové katarzi.
Letošní Sundance tak spíš než jasně definovaný trend nasvítil stav současné americké nezávislé kinematografie. Jde o pole rozkročené mezi intimním psychologickým dramatem a stylizovanější žánrovou tvorbou, často vznikající v produkčních modelech, které již nelze jednoduše označit za „nezávislé“. Sundance tak nadále funguje spíše jako ekosystém autorských hlasů než jako barometr jednoho dominantního estetického směru.