KVIFF: Tři týdny poté jako temné dvojče Rubena Östlunda. Před šikanou tu není kam utéct
Na gala premiéře soutěžního filmu Tři týdny poté ve velkém sále Thermalu přede mnou seděl dospívající klučina, který se ani po začátku projekce nedokázal odtrhnout od svého telefonu. Jindy docela běžná situace nabrala při sledování svíravého dramatu srbského režiséra Miroslava Terziće hořce ironický nádech.
Ačkoli snímek pojednává především o šikaně (a normalizaci takového násilí, jak ve svém úvodu podotkl Terzić), nutkavá roztříštěnost pozornosti ve spojení s nevšímavostí vůči druhým v něm figuruje jako klíčová součást. Možná také proto film tlumočí své drásavé téma fyzicky, senzoricky, napřímo. Uzamknout publikum v pocitu bezvýchodnosti je přednější než pochopit setrvalé týrání se všemi jeho příčinami, souvislostmi a dynamikami.
Navzdory nepopiratelné direktivnosti a esteticky přenášené agresi není film útočný hloupě, pudově, bezmyšlenkovitě. Středoškolský zájezd, k němuž se přidáváme spolu s odevzdaně se courajícím třídním outsiderem Cocou, je od začátku snímán s antropologickou přesností. Objektiv jako by tu byl nejen uměleckým, ale také laboratorním nástrojem s precizně vypočítanými dráhami pohybu.
Hlučným autobusem, do jehož neutuchajícího zmatku se letargicky snaží promlouvat znavená mladá pedagožka a její starší kolega, kamera prochází uličkou tam a zpátky jako mechanický lev v kleci. Občas zblízka vyobrazí mlčenlivého, k oknu stočeného Cocu – převážně ale zaznamenává exploze rozbouřeného zmatku, v němž přebujelé veselí těsně sousedí s výhružným špitáním do ucha. Stylistická kontrola ve střetu s nekontrolovatelným chaosem vytváří dvojí efekt: přenáší dojem násilného zahlcení a zároveň k němu zaujímá kritickou distanci.
Pozorovatelský přístup vyjadřuje ambici filmu zachycovat neklidné vztahy mezi školáky a pedagogy v jejich kolektivním rozměru. Někdy do vzdáleně rámované kompozice vstoupí anonymní siluety a přenesou na nás úzkost jen svým nepředvídatelným, výhružným pohybem, náhlým srocením do kroužku nebo úprkem přes nekonečně dlouhé hřiště.
Jindy film těmito velkými celky soustředěněji zkoumá absenci respektu a vážnosti, kterou zažívají oba učitelé. V jednom zvlášť dlouhém záběru z nadhledu se figury vedoucích a školáků zdají být zaměnitelné, a to i když nastane čas řešit bolestný incident — tři týdny starou kauzu, kterou se skoro všichni snaží vytěsnit či bagatelizovat. Bezmoc tu přestává být pouhým pocitem a v podobě rozkladu autority se stává obecnějším jevem, jehož systémové kontury se snímek pokouší aspoň základně vyznačit.
Na mysl přijdou rané filmy Rubena Östlunda V moci davu (2008) nebo Hra (2011). Ty rovněž portrétovaly složité sociální interakce observační technikou vzdálených sledovacích kamer, zároveň však díky své péči o postavy a dialog přece jen fungovaly jako ucelenější diagnózy.
Terzić se v Třech týdnech poté prezentuje spíš jako Östlundovo zachmuřelé, depresivně zlostné dvojče. Svůj angst přelévá do stylisticky vyšponovaných protikladů: sebestředné pohlcení mobilní obrazovkou kontrastuje s opodál probíhajícím skupinovým nátlakem, zlověstně rudou scénu taneční party střídá se znepokojivými obrazy kolektivní bezvládnosti. Stačí to ale?
Částečně ano. Terzićův film nelze nařknout z ledabylosti. Jeho inscenační vytříbenost není samoúčelná a zahrnuje širší spektrum reakcí a vibrací, včetně obskurních hlasových cviků, kterými učitel uvolňuje z těla nahromaděné napětí. Vzdor naléhavému tématu není film ani prvoplánově didaktický, spíš prudce apelativní. Vede od pohlcení k sebereflexi, která opět stojí víc na zoufale upřeném pohledu než na hloubkové analýze. Detailnější rozbor mentálních pochodů nebo třídních a politických předpokladů tu ale není a nejspíš ani být nemá.
Oproti režisérovu předchozímu filmu Stehy (2019) je to určitá změna. V něm se problém uloupených novorozenců postupně vybarvoval z různých perspektiv a kromě dojmu vyloučení a systematického nátlaku zahrnoval také různorodé dopady na několik vedlejších postav.
Jenže ze Tří týdnů poté není kam utéct. Zloba, jejíž příčiny nepoznáme, ve výsledku přetéká ze snímku ven jako dostatečně nezpracované, neohledané trauma. „im scared of teenagers (coming from one)“, přiznává v bezprostředním komentáři divačka na databázi Letterboxd. K tomu, jak s takovým strachem dál naložit a nenechat se jím ochromit, už film neříká téměř nic.