KVIFF: Žádný sterilní realismus. Ostrochovského film žije z vlastního pramene
V jedné zvlášť zapamatovatelné scéně ze soutěžního filmu Pramen hrají dvě ženy v prostorném secesním sále badminton. Košíček rozverně pinkají až k dalekému stropu – kamera nejprve ani nezachytí celou jeho trajektorii. Je po setmění a honosnou místnost spoře osvětluje jen velikánský lustr. Lékařka Ingrid (Aňa Geislerová) a mladá sanitářka Agáta (Simona Boledovičová) si takto zpestřují jednu z nočních směn. Proč přesně, není zřejmé, ale možná to ani není podstatné.
Scéna má dvojí úlohu. Ilustruje sbližování zkušené doktorky a mladé dívky, jež se jinak ve špitále na slovensko-česko-maďarském pohraničí potýkají s četnými interrupcemi romských žen a jejich návaznými sterilizacemi. Zároveň však podmanivý výjev stojí sám o sobě, mimo téma, příběh nebo jeho časové zasazení do předlistopadových 80. let. Připoutává pozornost neotřelým spojením zdobné scénografie a hravé aktuálnosti a ryze umělecky ozvláštňuje naši zkušenost s příbuznými filmy.
Pramen by patrně nevypadal tak, jak vypadá, nebýt bezpočtu skličujících sociálních dramat a historických snímků, které v uplynulých letech až dekádách vzešly z postsocialistických zemí střední Evropy. Slovenský režisér a mimořádně činorodý producent Ivan Ostrochovský má ostatně s touto tvorbou značné zkušenosti. Jeho road movie Koza (2015) o romském boxerovi představovala typ hybridní dokufikce. Následující Služebníci (2020) se pak formou stylizovaného černobílého dramatu vraceli ke vzdoru slovenské církve vůči komunistickému nátlaku.
Oba filmy se daly vnímat jako součást širšího proudu či tendence, Pramen však více působí jako svébytný originál. Jeho tvůrci dobře vědí, že prověřená schémata vyčerpala svůj účin, že festivaloví selektoři jsou z bezútěšného sociálního realismu visegrádských zemí tak akorát unavení a že je tedy třeba kombinovat, experimentovat a pokud možno vyčnívat.
Dílčí paralely s jinými snímky tu přesto jsou. Zaktualizovat a moderně uchopit strnulou historickou látku se pokusil Úsvit od Barletty (karlovarská soutěž 2023), jenž současným jazykem a nadčasovou výpravou rovněž otevřel přehlížený medicínský problém (v tomto případě intersexualitu). Pramen vedle organicky zapojené soudobé mluvy („Good job“, utrousí nečekaně lékařka směrem k mladšímu kolegovi po provedeném zákroku) a dobově splývajících kostýmů nadto napojuje protagonistky na velmi aktuální způsob diváctví. „To jsme my dvě“, smějí se Ingrid s Agátou, když v kině sledují Ivu Janžurovou a Věru Bílou, jak odolávají mužům v československém snímku Ja milujem, ty miluješ (r. Dušan Hanák, 1980). A stejně jako dnešní mladá generace vztahují film především k vlastní osobní zkušenosti.
Estetika Pramene je celkově vzato překvapující a mnohotvárná, přesto ale kompaktní. Dotyk s dokumentárně zachycenou skutečností navozují úvodní obrazy rozmanitých tváří romských dívek, tiše usazených před interrupční komisí. Architektonicky výrazné lokace zase vytrhávají dění z omšelých dobových reálií – kromě nemocnice je to také krásně navržený, obrovskými okny osazený domov Ingrid, v němž česká doktorka žije svůj lehce vyšumělý vztah s bělovousým mužem, učitelem romské mládeže. Širokoúhlý formát Cinemascope pomáhá přetvářet předkamerový prostor do výtvarně sugestivních horizontál a vertikál. Masivní kvádr stohů slámy připomíná velikánský dům, o němž sní Agáta se svým milým; nekonečná řada lahví od alkoholu zdobí stůl v romském ghettu jako avantgardní umělecká instalace.
Expresionistickou mizanscénu navíc snímek obohacuje o vysoce taktilní, někdy přímo snové imprese, svázané s perspektivou Ingrid. Kdybychom měli hledat odůvodnění pro víceznačný název filmu, mohli bychom začít právě tady. Vodní pramen, do nějž lékařka v jedné z nejstylizovanějších scén zabředává, stvrzuje symbolistní vazbu na přírodní svět, kde se v těsné blízkosti vyskytuje zánik a znovuzrození. Při pohledu na tlejícího jelena sice přijde na mysl, zda zvíře náhodou nepronese známou trierovskou hlášku „Chaos vládne“ – obecně ale film i tyto expresivnější výboje zvládá ukočírovat.
Otázkou zůstává, jak Pramen vlastně přistupuje k rasově zatíženému problému sterilizací a co o něm vypovídá. Ostrochovským deklarovaný záměr vyhnout se schematičnosti a názornosti převážně vychází. Zejména skrze postavy z nemocničního personálu snímek nenásilně komentuje rozdíly v životě bílé majority a dívek a žen z romského ghetta. Zatímco bezdětná sestra středního věku nezávazně a bez důsledků špásuje se záchranáři a k tomu samému navádí Agátu, mladé, často jen čerstvě náctileté Romky mají sex odjakživa spjatý s nechtěným, navíc sériovým mateřstvím. Ingrid přitom není ani tak hrdinkou, která by se vůči institucionální praxi odvážně vzepřela, jako spíš nápomocným člověkem, který se ale na osudy méně privilegovaných žen přes profesní distanci složitěji napojuje. Když má třeba Agátině sestře poradit, co říct u komise, odhalí spíš víc o vlastním neuspokojivém manželství.
Potřeba blízkého kontaktu s druhým se nakonec ukazuje jako klíč k celé interrupční a sterilizační otázce. Ne ideologická přesvědčenost nebo morální pevnost, ale přátelství, kamarádství a náklonnost k někomu jinému, než jsme my, nás může popostrčit k proměně stanoviska a snad také k pozměněnému jednání, naznačuje film. Ačkoli tak Pramen ve své méně než devadesátiminutové stopáži neodpovídá zdaleka na všechno, jeho apel je sympaticky skromný, a přitom stále důležitý.