Malí ničemové v Cannes aneb Děkuji, že jste si to přečetli

Letošní, 79. ročník festivalu v Cannes působil na první pohled podobně jako všechny ročníky předchozí, ale něco na něm přece jen nesedělo. Neřekl bych, že to byly řeči z kuloárů – o absenci filmů hollywoodských studií, proměnách smyslu i podoby místního filmového trhu v éře dominance streamovacích služeb nebo to či ono vyjádření na téma umělé inteligence –, každý rok nějaké kuloárové řeči jsou a každý rok působí podobně naléhavě. I výběr filmů byl jako v minulých letech pestrý a plný osvědčených autorských jmen či mezinárodních koprodukcí s všudypřítomnou účastí Francie. I sekce paralelní s hlavní soutěží rozšiřovaly rozmanitost všemi směry, byť s tradičním francouzským nádechem. Onu nepatřičnost tematizoval ve svém soutěžním filmu Deník komorné (Journal d'une femme de chambre) rumunský režisér Radu Jude.

Dílo vzniklé plně ve francouzské produkci je příběhem mladé rumunské ženy, která pracuje v Bordeaux v domácnosti dobře situované francouzské rodinky. Od svojí vlastní rodiny, především od dcery, je odloučena. Vidí se s ní jen prostřednictvím videohovorů. Jinak uklízí, vaří a pečuje o prospívajícího syna francouzského páru. Dokonce má i umělecké vyžití. Na doporučení své zaměstnavatelky nastudovává hlavní roli (komorné) v...