Umírání lidové písně / Studená válka
Paweł Pawlikowski se po úspěchu svého čtvrtého filmu Ida stal synonymem pro útlý, decentní, přeochotně vkusný art. Tento čerstvě nabytý autorský profil, potvrzený množstvím nominací a cen, polský režisér žijící v Británii dále upevnil letošním snímkem Studená válka: znovu černobílým, v akademickém formátu natáčeným historickým dramatem se sošnými jedinci, jejichž těla a osudy zvrásňují velké poválečné dějiny. Odtažitá romance o horoucí lásce mezi zpěvačkou Zulou a skladatelem Wiktorem z folklorního souboru tentokrát ještě přesvědčivěji situuje Pawlikowského jako autora, pro nějž jsou múzické kvality filmového média podstatnější než vyprávění pohlcujících příběhů.
Štíhlý děj obsáhne celých patnáct let, kterými však snímek proplouvá přehledně otitulkovanými elipsami. Na zakoušení tíhy času není prostor, veškeré dramatické události – první seznámení, chvilky strávené spolu, odloučení, opětovné shledání – se scvrkávají v úsporné momentky. Péče se naopak ve vrchovaté míře dostává pěveckým a tanečním, skupinovým i sólovým číslům, kterých se Wiktor a Zula, ať už společně či zvlášť, účastní. Právě do těchto výstupů přitom film soustředí nejvíc emocionální energie, jejíž střídavě stoupající a klesající křivka odráží proměnlivou vztahovou dynamiku...