Paměť jako popraskaná zeď / Roma
Film jako médium návratu do prostoru a času dětství, jako prostředek navození a pochopení kořenů vlastní identity; nedosažitelná minulost ještě jednou zpřítomněná v prostoru plátna (nebo chytré obrazovky) vyvolává hlubokou melancholii. Čím dokonalejší je evokace, tím hlubší pocit ztráty vyvolává.
Roma, osobní a roky chystaný projekt Alfonsa Cuaróna, se řadí k dílům, která s touto kontradikcí důsledně a vědomě pracují. Co byl pro Felliniho Amarcord a pro Bergmana Fanny a Alexandr, tím je pro mexického tvůrce jeho černobílý opus magnum zasazený na počátek sedmdesátých let, do rodné čtvrti Roma v Mexico City. Film svou podstatou budí nutkání dovolávat se velkých jmen od samého počátku. Tenhle manicky propracovaný, poeticky robustní, a přitom zvláštně plachý a unikavý snímek jako by přicházel z jiného času a mluvil zapomenutým (pokud ne rovnou mrtvým) jazykem. Jako by stále věřil, že kinematografie dokáže léčit jizvy a zacelovat trhliny v paměti.
Jorge Luis Borges mluví o paměti jako o nejasném rozbitém zrcadle. Cuarón sám ji přirovnává k popraskané zdi. Praskliny jsou minulými bolestmi a traumaty, které se marně snažíme překrýt dalšími a další vrstvami barvy. Mexický...