Paměť jako popraskaná zeď / Roma

19. 2. 2019 / Vít Schmarc
kritika
Placený

Film jako médium návratu do prostoru a času dětství, jako prostředek navození a pochopení kořenů vlastní identity; nedosažitelná minulost ještě jednou zpřítomněná v prostoru plátna (nebo chytré obrazovky) vyvolává hlubokou melancholii. Čím dokonalejší je evokace, tím hlubší pocit ztráty vyvolává.

Roma, osobní a roky chystaný projekt Alfonsa Cuaróna, se řadí k dílům, která s touto kontradikcí důsledně a vědomě pracují. Co byl pro Felliniho Amarcord a pro Bergmana Fanny a Alexandr, tím je pro mexického tvůrce jeho černobílý opus magnum zasazený na počátek sedmdesátých let, do rodné čtvrti Roma v Mexico City. Film svou podstatou budí nutkání dovolávat se velkých jmen od samého počátku. Tenhle manicky propracovaný, poeticky robustní, a přitom zvláštně plachý a unikavý snímek jako by přicházel z jiného času a mluvil zapomenutým (pokud ne rovnou mrtvým) jazykem. Jako by stále věřil, že kinematografie dokáže léčit jizvy a zacelovat trhliny v paměti.

Jorge Luis Borges mluví o paměti jako o nejasném rozbitém zrcadle. Cuarón sám ji přirovnává k popraskané zdi. Praskliny jsou minulými bolestmi a traumaty, které se marně snažíme překrýt dalšími a další vrstvami barvy. Mexický...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Autor ve 21. století

121 / únor 2019
Více