Film musí být protest / Karavan
Film musí být cítit z plátna, říká Zuzana Kirchnerová o svém celovečerním hraném debutu Karavan, jenž vypráví o cestě matky s neurodivergentním synem po Itálii. Je to první film, který po třicetileté pauze zastupoval českou kinematografii v prestižní sekci canneského filmového festivalu Uncertainregard (předcházela mu Lekce Faust Jana Švankmajera, která v Cannes soutěžila roku 1994). Byl to šťastný rok i proto, že se v něm poprvé udíleli Čeští lvi a opět se začal pořádat filmový festival v Karlových Varech. V obou soutěžích tehdy zabodovala Jízda tehdejšího debutanta Jana Svěráka, která má s Karavanem řadu paralel – nejen proto, že je to také letní roadmovie a hraje v ní Aňa Geislerová, ale i tím, že oba filmy na svých ženských postavách prozkoumávají hranice svobody.
Kirchnerová svůj potenciál zaujmout na zahraničních festivalech ukázala již jako studentka hrané režie. Její absolventský film Bába o dívce pečující o svou babičku z roku 2009 jako první český film vyhrál v Cannes soutěž o nejlepší studentský počin. Svůj talent filmařka potvrdila i nyní, když se po šestnácti letech vrátila do Cannes se svou celovečerní prvotinou. I když cena tentokrát připadla jinému příběhu o diverzitě, Záhadnému pohledu plameňáka chilského tvůrce Diega Céspedese, Karavan je příkladem, jak by mohl vypadat český film, který by zajímal poroty velkých zahraničních festivalů.
Karavan výrazně těží z génia loci italské krajiny, kde se příběh matky a syna odehrává. Severní oblast Emilia-Romagna natočila kameramanka Denisa Buranová a v jižní Kalábrii ji vystřídala Simona Weisslechner, která pokračovala i v podzimních dotáčkách na Moravě. Vizuální pojetí snímku však zaujalo i neobvyklým vyobrazením zahraničních lokací. Kirchnerová chtěla, aby se prostředí stalo integrální součástí postav a krajina se v Karavanu proměňuje tak, jak se transformuje vztah pětačtyřicetileté Ester a jejího patnáctiletého syna Davida.
Kameramanky se inspirovaly u tvůrců jako Jean-Marc Vallée, Chloé Zhao nebo Sean Baker, kterým jde sladění emocí a prostoru nejlépe. Letní italskou krajinu oděly do jemných tlumených odstínů, jež naznačují křehkost postav a často na ně nahlížejí skrz různé textilie, jako by měly potřebu hrdiny ukrýt nebo je ochraňovat ve zranitelném okamžiku. Kamera není jen poetická, ale i magická. Může za to takzvaná modrá hodina těsně před východem a po západu slunce, během níž má tmavě modré nebe jiné spektrální složení než ve dne a vytváří magicky působící měkké a rozptýlené světlo.
Obrazovou stylizaci neurčovala jen italská krajina, ale i postava se zvláštním viděním světa. Kirchnerová, poučená vlastní zkušeností s výchovou neurodivergentního dítěte, se chtěla přiblížit tomu, jak vnímá své okolí postava s Downovým syndromem a autismem. Dvojitou diagnózu režisérka nevnímá jako omezení, ale jako inspirační zdroj pro stylistické uchopení svého snímku. Že se jí to povedlo, dokazuje důraz na detailní záběry, které proměňují všednodenní realitu na fascinující svět. Itálie v Karavanu představuje místo mimo realitu, ale ne v magickém slova smyslu. Je zobrazená jako prostor, který vytrhává postavy z běžného života, dovolí jim střetnout se samy se sebou a docílit vnitřního poznání.
Karavan není jen krásný, ale i tělesný film. Fyzičnost v něm hraje důležitou roli, protože příběh pojednává o sexuálním probuzení mladého muže i ženy, která kvůli mateřské roli zanedbávala vlastní potřeby. Byl by však omyl považovat Karavan za letní romanci o erotických hrátkách, v němž je hlavním tématem sex. Kirchnerová má ráda coming-of-age příběhy, protože zahrnují téma protestu, a právě sex je určitým druhem vzpoury potlačovaných emocí, které se derou na povrch a které postavy nejsou schopny verbalizovat. David kvůli své diagnóze nemluví, a tak je jeho tělo jediným nástrojem k artikulaci potřeb a vnitřních stavů.
Pro Ester je tělo nástrojem k určování hranic. Když si z Davidových záchvatů vzteků odnáší modřiny a škrábance, uvědomuje si, že na syna, který má sílu mladého muže, už nestačí a něco se musí změnit. I pro ni je tělesnost formou protestu proti společenským tlakům, které ji uvrhají do vnitřního konfliktu. Ocitá se v soukolí mezi rolí matky, která se plně oddává péči o dítě se specifickými potřebami, a rolí ženy, kterou pronásleduje pocit viny za to, že má vlastní touhy. Odpověď na otázku, zda má Ester dát přednost sebedestruktivní lásce, nebo svobodě, nabízí postava Any z Jízdy, která svou nespoutaností představuje jakési Esteřino mladší alter ego, ke kterému by se chtěla vrátit.
Osmnáctiletou hrdinku ze Svěrákova debutu však nahlížíme z pohledu dvou mužů, ke kterým se přidá na jejich cestě po jižních Čechách. Ana je provokativní kombinací naivity a rafinovanosti, křehkosti a nebezpečí a mezi oba muže vnáší erotické dusno i hrozivé tragično. Jan Svěrák a Martin Dostál, kteří spolupracovali na scénáři, zakonzervovali mladou hrdinku v situaci, která jí dodává tragickou velikost a udělali tak rovnítko mezi svobodou a destruktivitou, smrtí a nekonečnem. Kirchnerová však nechce hrdinku obětovat. Esteřina svoboda není revolucí ani útěkem, není dlážděná mrtvolami ani spálenými mosty. Je to svoboda kompromisu.
Karavan je radikální v tom, že radikální postoje odmítá. Neoslavuje mateřství ani nedémonizuje ženy, které chtějí vystoupit z role matky. Není o nutnosti vybrat si nebo něco obětovat, ale o svobodě nemuset si vybrat. K tomuto zjištění však musí Ester teprve dospět a pomáhá jí v tom drifterka Zuza, která se k ní a jejímu synovi na čas přidává. Mladá žena v podání Juliany Oľhové, která je stejně expresivní i autentická jako ve Světlonoci Terezy Nvotové, působí konfliktně. Je přímočará a chová odpor k omezením a autoritám, takže lze předpokládat, že již tak vypjatou situaci mezi matkou a synem ještě zhorší. Jenomže Zuza je naopak mediátorem uvolnění napětí mezi postavami. I přes její živelnost a plastičnost je šikovným narativním nástrojem, který poté, co provede postavy jejich transformací, zmizí tak náhle, jako se objevil.
Neprotestují jen postavy. Formou protestu je i snímek samotný. Sociálně kritický aspekt provází celou filmografii Kirchnerové, je patrný v hrané krátkometrážní Bábě i v dokumentárních sériích Pět statečných, Queer nebo Čtyři v tom, v nichž se zabývá tematikou lidí s mentálním postižením, sociálními rozdíly v mladých rodinách nebo sexuálními minoritami (nyní natáčí hranou sérii Monyová o české spisovatelce, kterou zavraždil její manžel). V Karavanu nejvíce rezonuje Bába a Pět statečných, které vypovídají o tom, čeho se dotýká i příběh Ester a Davida, tedy o stavu, kdy se z mentálně postižených lidí a pečujících osob stává marginalizovaná skupina, která stojí na okraji zájmu systému a bojuje s existenčními problémy.
Dle slov producentky Dagmar Sedláčkové trvala příprava Karavanu deset let. Jen na vývoj celovečerního filmu jsou potřeba dva až tři miliony korun, přičemž Státní fond kinematografie (nyní Státní fond audiovize) obvykle poskytuje milion. Jenomže Karavan od fondu na vývoj nic nedostal, zřejmě i proto, že je koncipován jako evropský film. Kirchnerová říká, že s financováním Karavanu zažívala hrozné věci. Státní fond její debut odmítl dokonce dvakrát, protože se snímek odehrává v Itálii a málo v Česku a hlavní postava je nevyzpytatelná. Její debut nakonec podpořil až napotřetí, částkou 10,4 milionu korun až později a do financování se přidala i Česká televize. Bez grantového programu Evropské unie Kreativní Evropa MEDIA, jehož cílem je podpora evropského audiovizuálního dědictví, který zafinancoval vznik scénáře, by však letos český snímek v Cannes nesoutěžil.
Protest je v určité míře bytostnou součástí každého uměleckého díla, které se svou jedinečností příčí limitujícím konvencím, a proto nemá na růžích ustláno, obzvlášť když je finančně závislé na systému nebo na přízni široké veřejnosti. Možná proto se mu více daří v zemích, jako je Francie s jejím dědictvím auteurů a novovlnné estetiky. Možná i proto Cannes preferuje snímky, v nichž nezáleží ani tak na příběhu, jako na objevování nových možností filmového jazyka, který dokáže vystihnout podstatu měnícího se světa. Domácí filmový průmysl je ocení, až když jejich kvalitu posvětí úspěch v zahraničí.
Karavan (ČR, SR, Itálie 2025) režie: Zuzana Kirchnerová, scénář: Zuzana Kirchnerová, Tomáš Bojar, Kristina Májová, kamera: Simona Weisslechner, Denisa Buranová, střih: Adam Brothánek, hudba: Aid Kid, Viera Marinová, hrají: Aňa Geislerová, David Vodstrčil, Juliana Oľhová, Jana Plodková, Mario Russo ad., 100 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 28. 8. 2025)