Třetí možnost apokalypsy / 28 let poté
Ke svému slavnému hororu 28 dní poté se téměř po čtvrtstoletí vrátili Alex Garland a Danny Boyle. Zatímco v roce 2002 přišli s moderní interpretací zombie žánru coby road movie, kde se osamělí outsideři snaží znovu navázat kontakt s lidstvem, novinka 28 let poté je dramatem o dospívání, v němž musí hrdina podniknout hned dvojí cestu do neznáma a pokaždé se popasovat s radikálně odlišnou zkušeností.
Osmadvacet let po vypuknutí smrtící nákazy se svět vrátil k běžnému životu, pouze britské ostrovy, odkud se virus nepodařilo vymýtit, uvázly v přísné karanténě. Dvanáctiletý Spike vyrůstá v odlehlé ostrovní komunitě, kterou kromě bytelného opevnění odděluje od vnějšího světa úzký násep, jejž v závislosti na přílivu a odlivu pravidelně pohltí moře. Tvůrci tím zdařile kříží subžánr zombie filmů s folk hororem, který se do zbytku světa rozšířil právě z britských ostrovů a kromě filmu pronikl třeba též do literatury či hudby. Vedle průzkumu krajiny či míst svázaných s dějinnou pamětí nebo legendami jsou pro něj typičtí protagonisté čelící izolaci a nejrůznějším formám lidové magie.
Jak jsem potkal alfu
Členové Spikovy komunity se snaží udržovat iluzi běžnosti, ale definuje ji bizarní mix pozapomenutých tradic a nových rituálů. Ze zašlého portrétu shlíží na vesničany královna Alžběta II., ale než dojde na čaj o páté, děti trénují po vyučování střelbu z luku. Všichni teenageři se totiž jednoho dne musí vypravit v doprovodu některého z dospělých za humna rodné vsi a vyzkoušet si, jaký je to pocit skolit svého prvního nakaženého. Hodnota jedince se odvíjí od schopnosti vykonávat některou z všeobecně prospěšných profesí, případně od počtu zabitých, jímž přispívá k zajištění bezpečí svých bližních.
28 dní poté proslulo syrovými sekvencemi zpustošeného Londýna beze stop lidské přítomnosti, do nichž zněla ponurá kladba East Hastings od antikapitalistické postrockové formace Godspeed You! Black Emperor. V aktuálním sequelu působí svět za hranicemi ostrovní komunity jako velké neznámo – představuje zcela nový a neprobádaný biotop, kde neexistuje zásadní rozdíl mezi tlupami nakažených a smečkami vlků táhnoucích krajinou. Vytvořila se mezi nimi ostatně kasta takzvaných alf – extrémně silných vůdců se zostřenými smysly. Spikova iniciační výprava však nepřispěje k upevnění pouta s domovem, ale naopak vyjeví všemožné lži a pokrytectví, kterými je obklopen.
Navzdory tomu, že je celé společenství neustále ve střehu, aby odolalo vnějším hrozbám, ustrnulo kromě izolace geografické i v té mentální. Setrvalý válečný stav a chorobná potřeba opevnit se před domnělými i skutečnými barbary vede k okorání a nemožnosti vcítění, případně jen plodí další barbarství. Spikův otec se všem jeví jako dokonalý hrdina, který neohroženě vyráží pro zdroje do vnitrozemí, předává své zkušenosti synovi a je schopen přetavit své zážitky ve strhující historky. Ukazuje se ovšem, že se nezdráhá podvádět Spikovu těžce nemocnou matku a je veskrze tragikomickou figurkou závislou na adrenalinu a ovacích davu. Když se snaží na syna udělat dojem prohlášením, že mu čerstvě vyvržené vnitřnosti příjemně voní, a nalezené plastové frisbee je podle něj nejzábavnější věc na světě, připomíná zvlčilou verzi Randyho Marshe ze satirického seriálu Městečko South Park.
Nesejde na tom, zda se ve 28 let poté otcovské figury obrní krucifixem, lukem nebo staví coby vůdci zombie smečky na odiv svůj velký úd, pokaždé zoufale selhávají, vzbuzují úsměv či lítost nebo jsou zkrátka jen neschopné. Zůstávají totiž v zajetí patriarchátu, který ani téměř po třech dekádách od konce světa ne a ne padnout. V tomto statu quo zdánlivě existují pouze dvě rovnoceně neutěšené možnosti, kudy se lidstvo může ubírat. Buď bude couvat a lpět na starých pořádcích a pravdách, nebo definitivně podlehne divošství a nechá se pohltit chaosem.
V současných zombie příbězích se ovšem stále častěji klade důraz na hledání alternativy, prošlapávání jakési třetí cesty, která spočívá ve zvýšené potřebě empatie, s níž lze čelit pravdě, nebo nutnosti nalézat způsoby koexistence s nakaženými a odmítnout jejich dehumanizaci. Mezi časté motivy takových příběhů patří zombie děti, jako například v románu Jak zacházet s nemrtvými Johna Ajvida Lindquista, nebo těhotenství, kdy je třeba přivést potomka na svět, předtím než nakažená matka ztratí zbytky lidskosti, jako tomu je v zápletce Písně přežití od Paula Tremblayho.
Zázraky zombie medicíny
Podobně i Spike musí nakonec odvrhnout otcovskou autoritu a podniknout se svou matkou náročnou cestu za jediným známým lékařem v širokém okolí, a to i za cenu toho, že možná kráčejí vstříc smrti. Doktor Kelson v podání vynikajícího Ralpha Fiennese se z praktika přeorientoval na šamana, poslední roky tráví budováním monumentální kostnice, kde nakažení spočinou bez rozdílu vedle nenakažených, a v duchu hesla „žít a nechat žít“ občas pouze uspí koňskou dávkou morfia místního alfu, kterého pojmenoval Samson.
Smrt zde nakonec není marná a Memento mori nepředstavuje temnou výstrahu, ale může být aktem lásky, soucitu a rovnosti. Takové sdělení vyznívá samo o sobě kýčovitě, ale díky tomu, s jakou nekompromisností se jej Boyle s Garlandem rozhodli předat, je spíš dojemné a trochu naředí beznaděj ze stavu současného světa, do jehož nálad 28 let poté dobře zapadá.
Kloubením starého a nového, excentrické stylizace se zdáním autentičnosti nebo v nejrůznějších paralelách, návratech a opakováních je film stylově provázaný s tím původním a společně navozují dojem efektního časoprostorového kontinua. Některé výjevy svou přesvícenou zrnitostí a silnými, mírně rozostřenými texturami odkazují na digitální obraz 28 dní poté, v jiných se prolíná téměř romantická krása bující zeleně s hnilobou všudypřítomného rozkladu. Paradoxně právě ve filmu, jehož velkým tématem je ustrnutí a stagnace, všechno překotně pádí vpřed, včetně vířících hvězd na noční obloze, která působí, jako by se publikum ocitlo na jiné planetě.
Do reality jej vrací scény, jako ta, kdy se Spikova pouť protne se švédským vojákem Erikem, jenž nedopatřením ztroskotal na britských ostrovech a ve své mizérii lituje, že v touze po dobrodružství pohrdl kariérní volbou svého kamaráda, který se stal poslíčkem. Je to ironické pokývnutí k 28 dnům poté, jehož hlavní hrdina Jim v hrůzách přebujelého kapitalismu prolnutém se zombie apokalypsou zjišťuje, že mezi poslíčkem a vojákem není valného rozdílu.
V době, kdy počet nejrůznějších remaků, sequelů a donekonečna vytěžovaných franšíz přerůstá únosnou mez, je reanimace právě tohoto světa vítaná. Bude zajímavé sledovat, jak si s dalším plánovaným filmem navazujícím na 28 let poté poradí Nia DaCosta, která svou kariéru začala u Jordana Peela remakem Candymana a inklinace k sociálnímu hororu je pro ni tedy přirozená.
28 let poté (28 Years Later, USA), režie: Danny Boyle, scénář: Alex Garland, hudba: Young Fathers, kamera: Anthony Dod Mantle, hrají: Alfie Williams, Jodie Comer, Aaaron Taylor-Johnson, Ralph Fiennes, Jack O'Connell ad. (Distribuce v ČR: Falcon, premiéra: 19. 6. 2025)