Smutek je šedá myš / Sorry, Baby
Agnes vede poklidný a monotónní život v rurální Nové Anglii. Po absolutoriu zůstala na své alma mater, kde vyučuje modernistickou literaturu a lopotně se propracovává ke stabilnímu úvazku. Nikdy také neopustila domek, který během studií obývala se svou nejlepší kamarádkou Lydií. Jako by uvázla v jakémsi vakuu, z něhož ji vytrhne pouze příležitostný sex s obdobně samotářským sousedem Gavinem nebo Lydiin příjezd z New Yorku, který se během jejich odloučení zdá být vzdálený celé světelné roky. Společně strávený víkend není jen setkáním dvou letitých přítelkyň, které pojí záliba v suchém humoru i schopnost společně mlčet.
Z Lydiiných starostlivých otázek, zda Agnes vůbec kdy opouští svůj příbytek, nebo zdánlivě ve vtipu pronesených poznámek o tom, ať se neopovažuje zemřít, postupně vytušíme, že se v její minulosti událo cosi temného. Nehledě na to se osmadvacetiletá hrdinka ocitá v obtížné životní fázi. Je v přelomovém věku, kdy se člověk stává s konečnou platností dospělým, a aniž by si to uvědomoval, zážitky či rozhodnutí, které jej v daném období formují, často ovlivní jeho život na celá desetiletí. I setkání s dalšími přáteli ze studií se ostatně nese v duchu hašteření, kdo má větší dům nebo šanci urvat místo na univerzitě. Provází jej neochota připustit, že přátelství atrofovalo v konkurenční boj.
Práce s náznaky a nedořečeností je pro režisérku Evu Victor, která v Sorry, Baby zároveň ztvárnila hlavní hrdinku, určující. Svůj debut vystavěla z několika nechronologicky řazených kapitol s kryptickými názvy jako „Rok otázek“, „Rok, kdy se stalo něco zlého“ nebo „Rok dobrého sendviče“. Záhy se ukáže, že zakřiknutá Agnes, jejíž interakce s okolím provází hluboká nedůvěra a na většinu podnětů reaguje ironickou otázkou, byla kdysi nejslibnější studentkou v ročníku, kterou čekala zářná budoucnost. Přestože z akademického prostředí neodešla, ambice a kreativitu v ní zadusil sexuální útok jejího mentora, s nímž se nedokáže vyrovnat.
Victor odkazuje k půdorysu klasického univerzitního románu i jeho současným podobám. Zpravidla se odehrávají v prostředí, které není z podstaty bezpečné a vědění se zde vykupuje násilím, chorobnou soutěživostí a mocenskými hrami. S nevyslovitelným tajemstvím pracuje trochu jako Donna Tartt ve své Tajné historii a tématem institucí, které veškerou vinu svalují na oběť, připomíná Sorry, Baby mileniálský román Má temná Vanessa od Kate Elizabeth Russell. Agnes, kterou nečekaný akt násilí připravil o veškerou životní energii, zase upomíná na hrdinku z režijního debutu Emerald Fennell Nadějná mladá žena.
Režisérka se přitom nevydává na průzkum žánrů ani se nevěnuje barokně detailním popisům starobylých kampusů s jejich bizarními pravidly a rituály. Dává přednost uměřenosti a strohosti. Panuje zde setrvalé pošmourno a občasné paprsky slunce, které pronikají skrze holé stromoví, vyjevují svět v nepříjemně střízlivých obrysech. Zdůrazňují v něm každý stín a studenou barevnou škálu, takže působí jako malby novoanglického realisty Andrewa Wyetha.
Tomuto vizuálnímu minimalismu odpovídá i promyšlená práce s nejrůznějšími paralelami a opakováními. Fasáda světa zůstává stejná, ovšem v závislosti na kontextu se proměňuje jeho celková nálada i význam. Statický celek osvětleného domu zde může evokovat teplo domova a radost ze vzájemné blízkosti, ale též tísnivou otázku, co se děje za zavřenými dveřmi a zataženými závěsy. Když se Agnes zvědavě ptá, zda je Lydiino nenarozené dítě velké asi jako myš, zní to hravě a nevinně, později však vyjde najevo, že její kočka myši sice loví, ale dorazit je objemným knižním svazkem musí nakonec Agnes osobně.
Současné umění i popkultura jsou zahlceny příběhy o traumatu. V zevrubném textu pro The New Yorker „The Case Against the Trauma Plot“ si Parul Seghal položila otázku, co nás na těchto dílech přitahuje víc než kdy v minulosti a proč je těžké o traumatizovaných postavách psát nebo točit tak, aby nebyly redukovány na pouhý součet svých zranění. Zároveň je snadné k takovým zjednodušením sklouznout, protože podstata traumatu spočívá právě v ustrnutí, opakování, opětovném vyvolávání a smrti imaginace. Tendence vztahovat taková díla výhradně k vlastní zkušenosti, nebo se dokonce konejšit poučením, které domněle přináší, nezřídka přebíjí to, že trauma by mělo být především odrazovým bodem pro ohledávání širších souvislostí a vnitřního života charakterů, nalézání společného jazyka přeživších a zbytku společnosti nebo klidně zprávou o určité generaci.
Jednatřicetiletá Victor ostatně patří k čerstvě nastupujícím režisérkám, jejichž dospívání a pohled na filmové médium formovaly sociální sítě, ale i subkultura melancholické feminity, která v nultých letech probublávala na platformách Tumblr nebo Live Journal. Má proto smysl pro fragmentárnost či načasování, a přestože začínala jako komička a spolupracovala třeba s kabelovou televizí Comedy Central, v jejím projevu se lakonický humor snoubí s důstojným smutkem. Jako by naplňovala instagramový manifest Sad Girl Theory, s nímž přišla v roce 2014 feministická teoretička Audrey Wollen. Smutek je podle ní legitimní forma odporu vůči neoliberálnímu feminismu, jenž hlásá, že se mladé dívky mají za všech okolností usmívat a prostě zapadnout, a to bez ohledu na míru utrpení, jímž si možná právě procházejí.
Když Agnes zjišťuje, že se za ni její škola nepostaví, protože násilník podal výpověď ještě před samotným činem, reaguje na to jen stoickým pokývnutím, s čímž se nositelky špatných zpráv, které neustále s falešnou empatií opakují vyprázdněnou frázi „jsme ženy“, nedokážou srovnat. A stejně posmutněle se tváří i ve chvíli, kdy si u Gavina obstará hořlavinu, protože náhle dostane chuť vypálit kabinet svého agresora, nebo propašuje do obchodu s potravinami nalezené kotě, aby mu vybrala tu správnou konzervu.
Sorry, Baby občas vyznívá skečovitě, ale čím déle film Evy Victor vstřebáváme, tím silněji doznívá. Možná i proto, že svým pochmurným vyústěním v podobě prostého konstatování, že jsme všichni bez rozdílu vrženi do bezútěšného světa plného utrpení, dokáže vytrhnout z bezpečných zón.
Sorry, Baby USA 2025, režie a scénář: Eva Victor, kamera Mia Cioffi Henry, střih: Alex O'Flinn, Randi Atkins, hudba: Lia Ouyang Rusli, hrají: Eva Victor, Naomi Ackie, Louis Cancelmi, Kelly McCormack, Hettienne Park ad., 104 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 7. 8. 2025)