Kněz, gangster, mýtus / Nový dokument o Martinu Scorsesem jde po vyšlapané cestě
Martin Scorsese je klíčovým tvůrcem nového Hollywoodu. Podobně jako jeho souputníci z řad „filmových spratků“ (Steven Spielberg, George Lucas, Francis Ford Coppola) proslul přetvářením tradičních žánrů typu gangsterky a jejich obohacováním o nové narativní a stylistické postupy. Jeho pětidílný dokumentární portrét Mr. Scorsese, jenž pro Apple TV+ natočila Rebecca Miller, ale nic nepřetváří a ani nic moc neobohacuje.
Minimálně svým rozsahem impozantní série se drží osvědčeného biografického přístupu, který umožňuje prožít život tvůrce skrze dílo. Chronologicky rekapituluje zlomové události režisérova životního příběhu a motivace pro rozličná tematická či formální rozhodnutí hledá v jeho astmatickém dětství, traumatech a vztazích. Filmy jsou brány za věrný odraz jeho psychiky. Aneb, proč se zdržovat popisem složitých institucionálních mechanismů, když máme vše vysvětlující lidovou psychologii.
Jen výjimečně nahlíží Mr. Scorsese objekt svého zájmu jako aktéra, jehož volby určovaly žánrová tradice, proměnlivé priority studiového systému či ekonomická situace Hollywoodu. Dokument se tím paradoxně vzdaluje samotnému Scorsesemu, který ve svých vlastních dokumentech a mediálních reflexích kinematografie zdůrazňuje potřebu chápat film v estetickém, ekonomickém i historickém kontextu.
Známé kauzy a kontroverze
Vyprávění začíná Scorseseho barvitými vzpomínkami na vyrůstání v drsné manhattanské čtvrti Little Italy, jejíž pilíře tvořily katolická církev, násilí a mafie. Od mužů se v italsko-americké komunitě očekávalo, že budou projevovat odvahu, tvrdě prosazovat své zájmy a zároveň chodit do kostela. Pokud Scorseseho filmy nejpozději od Špinavých ulic (1973) kombinují realisticky zobrazené násilí s hlubokými morálními a spirituálními dilematy komplexních mužských figur, jde podle dokumentu o důsledek tohoto prostředí, resp. filmařovy schopnosti skloubit v sobě obě výchozí polohy, být „knězem i gangsterem“.
Letmo jsou zmíněny filmové vlivy, od filmů noir přes smyslný western Souboj na slunci (1946) až po klasické muzikály, kterým Scorsese vzdal poctu v impozantním propadáku New York, New York (1977). Režisér se nicméně svým formativním diváckým zážitkům už věnoval v dokumentárním cyklu Martin Scorsese v roli průvodce americkým filmem z roku 1995, a to na ploše takřka čtyř hodin. Totéž platí pro většinu segmentů aktuálního dokumentu – různé starší rozhovory a dokumenty o natáčení pojednaly o stejném tématu podrobněji a důsledněji.
Po Špinavých ulicích přichází na řadu Taxikář (1976). Scorsese, Paul Schrader nebo Jodie Foster znovu opakují to, co už zaznělo mnohokrát. Jak film kvůli extrémní míře násilí narazil u cenzury, pohoršil kritiky a vyhrál Zlatou palmu v Cannes. Výčet známých kauz a kontroverzí pokračuje Zuřícím býkem (1980) a Posledním pokušením Krista (1988). Dokument neopomíjí sporné aspekty Scorseseho osobního a pracovního života, jako je právě násilí, necitlivé nakládání s ženskými postavami nebo jeho vlastní drogová závislost. Namísto toho, aby je kritičtěji rozebral a něco z nich vyvodil, ale vždy přispěchá s povrchní obhajobou z úst nějakého slavného kolegy. Scorsese prostě ukazuje realitu Ameriky, která stojí na násilí, prohlašuje například rezolutně Spike Lee.
Defilé mluvících hlav
První dva díly pokrývající Scorseseho dětství a dospívání až po studium na newyorské univerzitě alespoň pouštějí ke slovu režisérovy kamarády z mládí, s nimiž se v ulicích rval s poklopy od popelnic. Později se pozornost přesouvá od směrodatných lidí a míst ke snaze udržet se v hollywoodském systému, a barvité, mediálně neznámé postavičky střídají velcí hráči filmového byznysu jako Robert De Niro, Daniel Day-Lewis nebo Ari Aster. Jejich výroky se vyznačují větší diplomatičností a menší šťavnatostí.
Defilé známých mluvících tváří je naštěstí dost dynamické na to, aby jejich povšechné postřehy s přemírou superlativů začaly nudit. Rebecca Miller je navíc prokládá úctyhodným množstvím archivních materiálů a trefně volených filmových ukázek a jednotlivé díly zakončuje cliffhangery probouzejícími zvědavost, co přijde dál (např. po prvním setkání s De Nirem). Hosté a hostky ale nejspíš nepřímo spoluutvářeli dramaturgii dokumentu ještě na jedné úrovni – víc pozornosti je věnováno těm Scorseseho filmům, o nichž byla nějaká hvězda ochotna promluvit. Tom Cruise nebo Nicolas Cage chybí, a tak jsou Barva peněz (1986) a Počítání mrtvých (1999) odbyté jednou větou.
Ze stejného důvodu jsou pravděpodobně jen jako poznámka na okraj připomenuty Scorseseho amatérské filmy a dokumenty. Ty pojednávají buď o mrtvých lidech, nebo o Bobu Dylanovi, který média nesnáší. Třeba Sharon Stone na účast nicméně kývla, takže může povyprávět o tom, jak si během natáčení Casina (1995) připadala odstrčena a snažila se stát součástí Scorseseho pánského klubu tím, že mu připravila snídani podle jeho přání.
Dějový oblouk poslední epizody pak určuje proměna Leonarda DiCapria z dívčího idolu z Titaniku ve vyzrálou hereckou osobnost, která se právě díky spolupráci se Scorsesem přestala bát, že bude před kamerou vypadat neatraktivně nebo směšně. Film Hugo a jeho velký objev (2011), ve kterém DiCaprio nehrál a do daného narativu nezapadá, je tudíž zcela opomenut.
Všechno už jsme slyšeli
Nejobjevnější jsou nakonec stejně vhledy samotného Scorseseho, který otevřeně mluví o hněvu, víře i pádu na dno a sem tam se zlehka dotkne i poetiky svých filmů. Jakkoli ani v tomto případě skoro nikdy nezazní nic, co bychom už neslyšeli jinde. Například jednozáběrová steadicamová procházka nočním klubem Copacabana v Mafiánech (1990) patří mezi nejcitovanější a nejrozebíranější scény americké kinematografie. V dokumentu, který je víc přehlídkou největších hitů než snahou nabídnout autorský výklad s originálním úhlem pohledu, proto její stručná analýza nemůže chybět.
Vzhledem k poutavosti Scorseseho projevu a jeho nepolevujícímu cinefilnímu zápalu přesto zamrzí, že Miller nezvolila podobný přístup jako tvůrci dokumentu o Scorseseho kolegovi, spoluúčastníkovi divokých večírků v 70. letech Brianu De Palmovi (De Palma, 2015) – tj. jednoduše posadit režisérskou ikonu do křesla a nechat ji mluvit. O filmech, strýci zapleteném s mafií, hudebních vzorech, vzrůstající amorálnosti americké politiky…
Reprezentativní a na nějaký čas zřejmě „definitivní“ dokument o Scorsesem bohužel volí ten nejopatrnější postup a jen konvenčně buduje mýtus geniálního, filmem posedlého režiséra, jehož komerční a kritický úspěch je především výsledkem uměleckého talentu. Kdo Scorseseho nastudovaného nemá, zřejmě tuhle hezky sestříhanou, anekdotickou hagiografii ocení, ostatní se zřejmě po celých pět hodin nebudou moct zbavit silného pocitu déjà vu. 
Mr. Scorsese. Apple TV+. USA 2025. Vytvořila Rebecca Miller.