V čelistech moci / Tajný agent
Filmografii brazilského režiséra Klebera Mendonçy Filha prostupuje okouzlení rodným městem a soustředěný zájem o to, jak se propisuje do osobní i kolektivní paměti jeho obyvatel. Severobrazilská pobřežní metropole Recife nemůže svým věhlasem konkurovat Rio de Janeiru nebo São Paulu, ale ve svém tři roky starém časosběrném dokumentu Portréty přízraků o ní Mendonça vypráví jako o fascinujícím prostoru, který vyzrazuje mnohé o brazilské minulosti i současnosti. Sleduje jeho věčnou proměnlivost skrze kontrasty mezi novou zástavbou a chátrajícím historickým jádrem, kam se mladší generace zdráhá byť jen zavítat, protože zde většinou není klimatizace. Cinefil a bývalý filmový kritik publikum nejprve bere k oceánu na návštěvu rodného domu, který prošel několikerou přestavbou, až se z něj nakonec stala rušná tvůčí dílna. Posléze se vydává zkoumat osudy místních kin, jimž hrozí zánik, nebo už dokonce zmizela z mapy města. Nikoli však z paměti zdejších cinefilů, kteří o nich rozprávějí náboženským jazykem jako o chrámech. Věhlasné kino São Luiz z padesátých let ostatně vzniklo na místě bývalého kostela a další kina se zase transformovala v modlitebny.
Mendonça s posmutnělým pobavením glosuje, jak neudržované vývěsní štíty bývalých kin se zlomky názvů dávno promítaných filmů mimoděk komentují společenskou realitu, a spájí „své“ město s magickorealistickou tradicí. Historka o neviditelném řidiči Uberu, která zdánlivě směřuje k lacině přímočaré pointě o živoření v prekarizovaných profesích, se však bez varování mění ve střet s čímsi rozumově neuchopitelným. Portréty přízraků tedy vyznívají jako uhrančivá hauntologie míst, kde se proplétá fantastično se vzpomínkami, neutěšenou sociální situací a ponurou politickou historií.
Mendonçův nejnovější hraný film Tajný agent, oceněný za režii v Cannes a pravidelně se objevující ve výběrech nejlepších filmů uplynulého roku, z této poetiky vyvěrá a představuje propracovanou syntézu režisérových témat a postupů. Odehrává se na sklonku sedmdesátých let za vlády pravicové vojenské diktatury, kdy se režim nezdráhal zbavovat svých oponentů pomocí vojenských zásahů, či dokonce nájemných vrahů.
Ovdovělý vědec Armando (Wagner Moura) se střetne s vládnoucí garniturou, neboť se vymezil vůči pokusu jednoho z jejích čelních představitelů o zprivatizování jeho výzkumu. Je pro něj tudíž bezpečnější odcestovat do Recife, kde navíc žije se svými prarodiči i jeho malý syn Fernando. Rychle splyne s místní komunitou disidentů z různých koutů Brazílie i světa, na niž spolu s dvouhlavou kočkou dohlíží politická aktivistka v důchodu, dona Sebastiana.
Napohled jde o idylický svět, kde dny plynou hladce hraním fotbalu nebo sběrem mang a po telenovele se jde spát. Zároveň se nelze vyčlenit z více než dekády utlačované a paranoií prostoupené společnosti, která si vytváří vlastní paralelní jazyk, jímž se vztahuje k realitě. Cenzurou kontrolované lokální noviny proto místo zpráv o zvůli úřadů, které se pod rouškou karnevalového chaosu zbavují nepohodlných občanů, chrlí senzacechtivé zprávy o lidské končetině, jež se našla v útrobách žraloka, následně byla zcizena z márnice a posléze se stala aktérkou bizarní městské legendy o monstru zvaném Chlupatá noha, které po setmění masakruje návštěvníky městského parku.
Dona Sebastiana zařídí ironií osudu Armandovi kromě falešné identity i práci na úřadě, kde se zhotovují doklady totožnosti. Pod jménem Marcelo se Armando snaží příliš nevyčnívat, ale neodolá nutkání pátrat tajně v archivech po matčině rodném listu. V tomto bodě nachází jeho snaha paralelu v dějové lince odehrávající se v přítomnosti, kdy dvě studentky historie kategorizují a přepisují archivní nahrávky, na nichž Armando hovoří s členy místní odbojové skupiny, kteří mu a jeho synovi mají pomoci utéct z Brazílie. Z hrubého audiomateriálu se formuje příběh konkrétního člověka a z pracovní agendy se stává gesto lidskosti, jímž je přiznání existence někomu, kdo mohl být snadno zapomenut. Studentky poslouchají některé záznamy v nechronologickém pořadí či opakovaně, zatímco jiné mohou delší dobu opomíjet nebo je projít jen zběžně. Jako by se pokus rekonstruovat Armandův osud propsal do samotné struktury filmového vyprávění.
Ve světě výrazných, takřka nerealistických barev (dominuje sytě žlutá) se od prvního setkání s mrtvolou v těle žraloka až podezřele často mihne dějem nový zlověstný žraločí motiv. Objevuje se v groteskách s Pepkem námořníkem, na plakátech dobového blockbusteru Čelisti, na který chce do kina Armandův syn, i jako drobná kovová ploutev na kapotě projíždějícího vozu. Určité aspekty hrdinova života pak zůstávají podivně zamlžené a neurčité. Zatímco jiné se naopak až umanutě opakují. Jako návrat do kina São Luiz, kde je promítačem Armandův tchán Alexandre a Armando se zde schází s odbojáři.
Promítá se tu i slavný snímek Philippa de Brocy Muž z Acapulca, z jehož upoutávky vzešel název Mendonçova filmu. Přestože Armando není špion, a dokonce ani disident z přesvědčení, Mendonça posiluje jeho nejednoznačnost a konstruuje řadu situací tak, abychom přinejmenším zpočátku zvažovali Armandovu identitu.
V úvodní scéně například Armando přijíždí na zapadlou benzinku, kde leží několik dní stará mrtvola, o niž nikdo nejeví zájem. Když na místo konečně dorazí policejní hlídka, nezajímá se o vyšetřování zločinu, ale zaměří se rovnou na Armanda, který si všímá podezřelých detailů, jako je krvavá skvrna na košili jednoho z policistů. Mendonça zde promyšleně pracuje se zákonitostmi špionážních příběhů. Ovšem místo akčního vyústění se ukáže, že jde pouze o přízemní pokus vydírat náhodného šoféra v kolabující zemi, kde policie dávno odvrhla svou profesní čest.
Schopnost nápaditě tvarovat žánry i touhu navracet se do svého rodného města využívá Mendonça k silným politickým prohlášením se všemi přínosy i riziky, jež tato angažovanost do tvorby vnáší. V profilovém rozhovoru pro časopis The New Yorker opakovaně zdůrazňuje potřebu připomínat morální marasmus a zločiny režimu ve své zemi, která podle něj temná místa vlastní historie systematicky vytěsňuje.
Na palčivou otázku, co tedy zbývá, pokud ani organizovaná občanská společnost nedovede svou zemi vymanit z cyklu násilí, v němž se opakovaně ocitá, nenabízí Tajný agent uspokojivou odpověď. Jen drobnou naději, že shodou šťastných okolností někdo ve vzdálené budoucnosti možná vyslechne náš hlas.
O Agente Secreto, Brazílie, Francie, Německo, Nizozemsko 2025, režie a scénář: Kleber Mendonça Filho, kamera: Evgenia Alexandrova, střih: Eduardo Serrano, Matheus Farias, hudba: Tomaz Alves Souza, Mateus Alves, hrají: Wagner Moura, Carlos Francisco, Tânia Maria, Robério Diógenes, Alice Carvalho ad., 161 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 19. 3. 2026)