Bouřlivá Emerald Fennell / Neuctivá adaptace jako klíč k radosti
Britská herečka, známá z vedlejších rolí v seriálech Zavolejte porodní sestřičky a Koruna, se v posledních šesti letech umělecky prosazuje spíše jako scenáristka a režisérka filmů, které pravidelně vzbuzují horlivé debaty. Ať už jde o pomstychtivé zpracovávání traumatu v debutu Nadějná mladá žena (2020), erotický psychothriller z luxusního Saltburnu (2023) nebo nejnovější senzorickou explozi na „Bouřlivých výšinách“ (2026), naráží tvorba Emerald Fennell na obvinění z bezobsažné provokace, nablýskané prázdnoty či dokonce opisování povedenějších předchůdců.
Její osobitá adaptace slavného románu Na Větrné hůrce od Emily Brontë čelí dosud nejhlasitější vlně odmítnutí, obzvlášť v souvislosti s milovanou klasikou osudovém a nenaplněném vztahu živočišného Heathcliffa (Jacob Elordi) a oddané Cathy (Margot Robbie), kterou filmařka přepsala do intenzivně excentrické podoby. „Bouřlivé výšiny" však v jejich extrémní stylizaci paradoxně nabízejí interpretační klíč k celé filmografii zpochybňované Fennell. Posledním příspěvkem totiž tvůrkyně oficiálně odmítá požadavky na věrohodnost nebo doslovnost a pouští se na pole teatrality, syntetizovaných emocí a afektu.
Všechno, co chceš
Svým třetím celovečerním snímkem Fennell rozvádí linku femininní imaginace, která dosud dominovala její režijní kariéře skrze stereotypně „ženské“ žánry (romantická komedie, melodrama, rape revenge, highschool movie), jež důsledně převracela vzhůru nohama – směrem k excesu a emoční přesycenosti. Příběh Nadějné mladé ženy odpovídá tradiční cestě za pomstou ve jménu odžití traumatu ze znásilnění, Fennell ale konvenční schéma obaluje romcom gramatikou a hyperpop estetikou. Saltburn se zas na první pohled tváří jako mužská variace na středoškolský boj o královnu plesu, rychle se však zvrhne v erotický thriller s morbidními detaily. A konečně „Bouřlivé výšiny“, které mají v sentimentálním rámci pojednávat o tragédii nenaplněného citu, ve výsledku zobrazují výbuchy vášně srovnatelné s masochistickým potěšením.
Autorka ve zmíněných titulech umně obešla omílané narativní vzorce, které hrdinky a hrdiny semlely do předem stanovených archetypů, a vybavila je představivostí přeskakující z dramatu do komedie a z hororu do romantiky. Jako by se pokoušela o vytvoření paralelního vesmíru, který je zrcadlovým opakem uličky v knihovně s cedulkou „literatura pro ženy“. Její vize jsou sice drsné a plné temných motivů, ale na druhou stranu nezacházejí s feminitou a romancí jako s limitujícím cejchem nebo handicapem. Spíše se jejich význam snaží rozšířit o atributy, které jsou zpravidla výsadou vysokých a vážných uměleckých tvarů.
Homoerotické vyprávění o neopětované lásce ze saltburnského sídla se tak odehrává na podkladu společenské satiry o zpovykané britské smetánce. Copatá hrdinka Cassie z debutu zase svoji performovanou až sexualizovanou nevinnost přetváří po vzoru noirových mstitelů, kteří v morálním vakuu nastolují vlastní verzi spravedlnosti. A osudoví brontëovští milenci Cathy a Heathcliff se navzdory něžným citům vzájemně psychicky vydírají v kulisách gotického hororu.
V takto vyšinutých formách má Fennell dostatek manévrovací prostoru, aby dokázala realizovat nepravděpodobné sny a přání svých postav a současně s tím uspokojit také diváckou představivost a ženskou senzibilitu. Filmařka své narativy totiž nestaví na principu uvěřitelnosti, jehož deficit je jí tak často vyčítán, ale vychází z tužeb jejích protagonistů a protagonistek, které nechává zhmotnit a zaplavit celý fikční svět. Díky tomu se Cassie odhodlaná pomstít znásilnění a smrt kamarádky bez úhony dostane až na konec svého odvetného plánu, kde radikálně feministickou fantazii v poslední chvíli vystřídá brutální realita patriarchátu, jenž se sebe udržuje za každou cenu.
Outsiderskému Oliverovi Fennell pak umožnila přeskočit sociální propast a stát se dědicem přepychového panství Saltburn, aniž by antihrdinu ohrožovala jakákoli protiváha nebo trest za jeho zločiny. Svoji zakázanou pohádku prožívá také Cathy v „Bouřlivých výšinách“, když si ze statného Heathcliffa udělá domácího mazlíčka a později i osobní sexuální hračku a zároveň si po celou dobu udrží společenské postavení nabyté sňatkem z rozumu. „Dala jsem mu jméno, proto je můj,“ pronáší Cathy, když je poprvé konfrontována s jinou ženou, která se o Heathcliffa zajímá.
Právě v momentech, kdy Fennell dovoluje morálně ambivalentním antagonistům užívat si jejich podvědomé tužby, nabízejí její filmy také největší potěšení publiku. Ve smyslu divácké satisfakce se snímek mezi předchozími tituly vyjímá jako eroticky vzrušivý impuls, který ženské postavy chrání před objektifikací, zatímco mužský objekt zájmu lascivně předhazuje k „pokochání“.
Smrt autorky
O „Bouřlivých výšinách“ a jejich nactiutrhačském přístupu k literární předloze se lze dočíst, že jen samoúčelně provokují, sežvýkávají komplexnost rukopisu Brontë, vztah titulní dvojice vulgárně sexualizují a vůbec obsahují víc tělesných tekutin než kolik se na povinnou četbu sluší. Pokud by primárním nárokem všech adaptací byla doslovná reprodukce původního sdělení originálu – nebo přinejmenším všeobecně sdílené iluze o něm, pak Fennell nepochybně selhává. Ale neselhává v tom případě také divák/čtenář/interpret, když namísto reinterpretačního oživení trvá na zakonzervování obsahu jako kdyby šlo o potravinu, kterád se může v kontaktu s dalšími ingrediencemi zkazit? A není nakonec samotným důvodem existence institutu adaptace to, že původní dílo využije jako odrazový můstek ke hledání nadčasových a univerzálních významů, které přesahují dobový a lokální kontext vzniku titulu?
Fennell přitom dělá maximum proto, aby divácká a kritická očekávání navedla správným směrem, potažmo dál od Brontë originálu. V názvu snímku trvá na užívání uvozovek, které „Bouřlivé výšiny“ uzamykají do vlastní reality, v mediálních výstupech vytrvale upozorňuje, že netočila pohyblivou ilustraci románu, ale chtěla znázornit vizi, jež doprovázela její první čtení knihy během dospívání, což navíc podtrhuje herecké obsazení v podobě současných ikon americké krásy. A kdyby tohle všechno náhodou nestačilo, hned první záběry filmu před publikem vztyčí mohutné varovné znamení. Vzdechy ve zvukovém gagu hned po úvodních titulcích totiž lákají na erotickou scénu, místo toho se však objeví oběšenec lapající po dechu a po chvíli také jeho rozkrok, na němž se zřetelně rýsuje obrys ztopořeného přirození. Právě tam by veškeré vyhlídky na uzarděnou klasiku z 19. století měly kompletně opadnout.
Neortodoxní pojetí se v „Bouřlivých výšinách“ nicméně neomezuje jen na expozici, ale prostupuje celým vizuálním i narativním zpracováním, jež dává ostentativně najevo, že nepotřebuje dodržovat tradici uctivých filmových přepisů. Ať už jde o uměle barevná nebesa připomínající odstíny klasických studiových produkcí, obrazy složené z expresionistických siluet hrdinů či přírodních úkazů, anebo o dekor z celofánu a imitace Cathyiny kůže – všechny propracované detaily z výpravy posouvají autorčino dílo dál od realismu k čistě smyslovému prožitku. Na senzorická centra (haptická, vizuální i audiální) útočí také zákeřně zvolené makrodetaily na různě penetrované mlaskavé substance jako je aspik nebo těsto, falická prasečí kopýtka anebo slizkou stopu, kterou na okenní tabuli zanechal nadprůměrně secernující slimák.
V narativní a tematické rovině se navíc z titulního vztahu podle předlohy, který je dopředu odsouzen k zániku kvůli nekompatibilitě sociálního statusu, stává ukázková traumatická vazba ústící až v psychologicky sadomasochistický poměr. Cathy a Heathcliff k sobě netáhne abstraktní osudová přitažlivost, ale společná zkušenost s hrubým násilím ze strany otcovské figury. Jejich pouto se tak odloučením a utrpením ještě posiluje, jako kdyby míra bolesti určovala oddanost a čistotu lásky. BDSM motiv ultimátní oběti ostatně provádí celým příběhem – Heathcliff Cathy poprvé uchrání před ranami řemenem už v dětství, Cathy se zas pragmaticky provdá za bohatého nápadníka s vidinou doživotního neštěstí, ale také toho, že se jí podaří Heathcliffovi přilepšit.
Z perspektivy celistvé filmografie Emerald Fennell však nejde o schválně vyzývavou reinterpretaci, ale spíše o vyvrcholení jejího dosavadního triptychu sexu a smrti, ve kterém se první rovná druhému. Od Nadějné mladé ženy přes Saltburn až po „Bouřlivé výšiny“ režisérka vypráví o zaměnitelnosti sexuálního kapitálu za smrt, potažmo život. Nadějná mladá Cassie se díky instrumentalizaci svojí sexuality dostane až do hrobu, Olivera sexuální machinace v kombinaci s „nešťastnými úmrtími“ vystřelí až na vrchol společenského žebříčku a zbývající Cathy a Heathcliff se oddávají všepohlcujícímu chtíči, o kterém dobře ví, že jim oběma přinese smrt – pro ni fyzickou, pro něj milostnou.
K „Bouřlivým výšinám“ lze zkrátka přistoupit dvěma způsoby, z nichž jsou oba legitimní, ale jen jeden přinese plody a radost. První je doslovný a uctivý ke knižní předloze, která nemá s verzí Emerald Fennell opravdu moc společného. Druhý spočívá v pochopení autorčiny hry a snahy nefilmovat strany papíru, ale ty nejsilnější pocity, které četba může vyvolat. Pokud nepřistoupíme na režisérčin návrh zapomenout na papír, pak získáme film o tom, do jakých rozličných otvorů se dají strčit prsty Jacoba Elordiho. Jestli ale dokážeme román Na Větrné hůrce a jeho adaptaci „Bouřlivé výšiny“ číst v souladu filmařčiny tvorby, dostaneme vzrušující novodobý klenot.
„Bouřlivé výšiny“. USA 2026. Režie a scénář: Emerald Fennell, kamera: Linus Sandgren, střih: Victoria Boydell, hudba: Anthony Willis, hrají: Margot Robbie, Jacob Elordi, Hong Chau, Alison Oliver, Martin Clunes ad., 136 minut, distribuce: Vertical Entertainment (premiéra v ČR 12. 2. 2026).