Opojný nihilismus / Ve při 2
Ideální trojici znaků, které by měla jejich produkce mít, vyjmenovali v roce 2022 šéfové americké filmové společnosti A24 – šlo o youth culture (kulturu mládí), horor a „autorský prestižní film“. Tenhle kompozit A24 v různých poměrech namíchává od svého průlomového roku 2015, kdy koupila distribuční práva na nezávislý debut Roberta Eggerse Čarodějnice, až do letoška, kdy boduje v kinech s filmem Drama a na Netflixu s druhou sezónou antologie Ve při. Osmidílná řada sleduje „beef“ dvou partnerských dvojic v zákulisí golfového klubu a dokáže recepturu studia naplnit mimořádně podmanivě.
Zmíněná trojčlenka vyvažující atraktivní prvky s umělecky ambiciózními přináší A24 životaschopný balanc, který dokáže dlouhodobě generovat prestiž i divácký úspěch. Vyčítat mu generičnost a podbízivost lze jen do určité míry – ostatně řada dnešních klasik z oblasti uměleckého nebo autorského filmu pocházejících ze „zlaté éry“ padesátých a šedesátých let minulého století byla také vystavěná na podobném kalkulu mezi uměleckým elitářstvím a alternativními diváckými atrakcemi. Druhá sezóna Ve při tedy sice obsahuje většinu klasických A24 trademarků, ale málokde jsou použité tak organicky, cílevědomě a zároveň zákeřně.
Obzvlášť pozoruhodně se vztahuje k současným „kulturním válkám“. Jedním z ústředních témat příběhu Ve při je generační třenice mezi partnerskými dvojicemi, z nichž jedna patří k nezaopatřené části generace Z a druhá do vyšší střední třídy a nižšího středního věku. Seriál nestraní ani jedné a jejich generačnímu, třídnímu či etickému světonázoru. Naopak, na oba páry se dívá ze stejného ironického odstupu, který vychází z de facto identické existenciální nihilistické perspektivy. Na jedné straně stojí vyhořelí manželé: vypočítavý ředitel golfového klubu a jeho znuděná žena, kteří se pokoušejí dodat svým životům novou energii. Na druhé mladá zamilovaná dvojice, která oportunisticky šplhá po kariérním žebříčku, protože má pocit, že na to v éře „pozdního kapitalismu“ má morální právo. Obě ale ve výsledku působí stejně zoufale, směšně a naivně.
Vyprávění nakonec ukazuje všechny ideály – od těch společenských po ty milostné – jako více méně k nezdaru odsouzené, napůl pokrytecké fikce, po nichž zákonitě přicházejí krutá vystřízlivění. V dnešní situaci působí ale tahle perspektiva paradoxně osvobozujícím dojmem. Ve společnosti, která si napříč různými názorovými bublinami tak excesivně zakládá na čím dál dogmatičtěji chápaných zásadách, je dávka existenciálního vědomí marnosti veškerého lidského snažení vlastně očistná.
Dvojznačně působí i zapojení korejského elementu. Showrunnerem série je jihokorejský rodák Lee Sung Jin. Už první sezóna komplexně a poněkud jízlivě reflektovala status korejských Američanů a druhá řada v tom pokračuje v několika vedlejších dějových liniích. Tentokrát příliš neovlivňují hlavní děj, ale spíš dodávají seriálu další, relativně samostatnou významovou vrstvu. Korea tu dokonce bezmála hraje roli jakéhosi dystopického pokřiveného zrcadla Spojených států, které Ameriku ekonomicky ohrožuje a potenciálně ji do budoucna pohltí. Podobnou roli ztvárňovalo v americké popkulturní imaginaci osmdesátých let Japonsko.
Korea sice nemá podobu temné hypertechnologické a dehumanizované totality, jakou nabývalo Japonsko asi nejsilněji ve filmech Ridleyho Scotta Blade Runner a Černý déšť, ale je vykreslovaná jako země chladného perfekcionismu, ať už jde o byznys či o estetické standardy, pod nimiž se skrývá nelítostná brutalita. Může přitom mít podobu plastického chirurga bezděčně zabíjejícího své pacienty kvůli třasu v ruce, nebo korporátní matrony vzývající kapitalismus jako jedinou ideologii, která skutečně odpovídá lidské přirozenosti. Lee Sung Jin zároveň tahle témata přebírá přímo z jihokorejské kinematografie, kde jsou motivy třídní nerovnosti a excesů superbohatých v poslední dekádě časté, a dokonce do vedlejších rolí angažoval herecké hvězdy korejských filmů Songa Kang-Hoa a Youn Yuh-jung.
Nihilistická ironičnost celé série je divácky stravitelná díky vtipným dialogům, vybroušené dramaturgii postavené na mocenském ping pongu prakticky všech zúčastněných postav, mnoha dílčích pointách na principu poetické spravedlnosti, brilantních hereckých výkonech hvězd typu Oscara Isaaca či Cailee Spaeny a suverénnímu režijnímu vedení.
Přestože by se to tak na první pohled mohlo zdát, nejde o další schematickou kritiku zvůle bohatých, jakých v poslední době v populární i artové kinematografii přibývá. Už samotný princip „beefu“, který dal sérii její původní název, vede k tomu nestranit žádnému ze znepřátelených subjektů, ale spíš se zpovzdálí bavit jejich střety. Protože ve finále jsme nějak toxičtí úplně všichni.
Ve při - Série 2 (Beef), tvůrce: Sung-Jin Lee, režie: Jake Schreier, Sung-Jin Lee, Kitao Sakurai, hrají: Oscar Isaac, Charles Melton, Carey Mulligan, Cailee Spaeny, Elizabeth Dickson, William Fichtner, Mikaela Hoover... (Netflix)