Obrazy odporu / Běloruský film mezi represí a svobodou
Běloruská kinematografie se dlouhodobě ocitá pod tlakem autoritářského režimu, přesto představuje dynamický a vrstevnatý fenomén. Po roce 2020 se proměnila v jednu z nejživějších exilových kinematografií, v níž vznikají dokumentární svědectví o policejním násilí, komorní dramata či absurdně stylizované filmy. Jak dnes běloruští tvůrci rozptýlení po Evropě vyprávějí příběhy o odporu, traumatu či domově? Text se věnuje především tvorbě po zlomovém roce 2000 a snímkům vznikajícím v emigraci či v úzké vazbě na běloruský exil.
Běloruská exilová kinematografie nezačala až s poslední vlnou masových protestů v roce 2020 po zfalšovaných prezidentských volbách. Motiv státního násilí a občanského odporu se v běloruském filmu vyskytoval už od rozpadu Sovětského svazu a v různých obměnách se vracel po prezidentských volbách, přijetí represivních zákonů i jednotlivých vlnách protestů. Občanská mobilizace se výrazněji projevila už po volbách v letech 2006 a 2010, kdy opozice i část veřejnosti zpochybňovaly oficiální výsledky a protestovaly proti volebním manipulacím, dlouhodobé vládě Aljaksandra Lukašenky a policejnímu násilí. Jedním ze starších příkladů politického běloruského filmu je snímek Ať žije Bělorusko! (Viva Belarus!,...