Karlovy Vary 2026: Na co jít? Šest filmových tipů
Kulatiny filmového festivalu v Karlových Varech slibují obzvlášť bohatý program. Speciální Návraty k pramenům s klíčovými filmy historie karlovarského festivalu, dvě verze Zvláštního uvedení (novinková a Classics) a další nesoutěžní a soutěžní sekce. Rozhodovací paralýzu z této narozeninové nadílky může zmírnit následujících šest tipů. Jsou pestré, tak akorát náročné a procházejí napříč sekcemi. Nudit se u nich nebudete, a pokud náhodou ano, bude to nejspíš součást tvůrčího záměru.
Napořád (r. Sandra Wollner, Rakousko, Německo, 2026) 
Populární přehledová sekce Horizonty se letos rozpíná do stran víc než dřív. Některé více okrajové filmy budou mít projekce až v Husovce, tradiční baště experimentální tvorby. Na rodinné publikum jako by naopak mířily hned dva celovečerní animované snímky. Někde uprostřed, na pomezí divácky přívětivé a sofistikované podívané, by se měl nacházet snímek Napořád. Rakouská režisérka Sandra Wollner s ním vyhrála vedlejší canneskou sekci Un certain regard a okamžitě si vysloužila přirovnání k novodobé klasice Aftersun (2022). Oba filmy rozehrávají posmutnělou zápletku ve slunném prostředí přímořské letní dovolené, oba překvapují neotřelými formálními nápady a oba přivádějí diváctvo k slzám.
Má žena pláče (r. Angela Schanelec, Německo, Francie, 2026)
Slzy tečou také v názvu desátého filmu Angely Schanelec – u něj však na rozdíl od Napořád skupinové dojetí nečekám. Německá autorka je favoritkou ostřílených ctitelů pečlivě komponovaného minimalismu. A podle ohlasů z Berlinale, kde snímek soutěžil o Zlatého medvěda, jde o jeden z režisérčiných vrcholů. Karlovy Vary jej hrají v sekci Imagina. Schanelec nevytváří snadno uchopitelné příběhy a platí to zjevně i pro novinku. Anotace jen opatrně naznačuje jakýsi telefonát z nemocnice – patrně předzvěst rodinného neštěstí. Klasické drama se z něj ale nerozvine. Schanelec vyniká v konsternujícím, a přitom čarokrásném ztvárnění běžných situací, pohybů, míjení a dotyků. Krouží mezi dějovými elipsami a nechává nás leccos domýšlet. Okouzlit však dokáže spolehlivě. Také proto považuji každý její nový film za velkou událost.
Mistryně (r. Bohdan Karásek, Česko, 2026)
Většina českých filmů letošního karlovarského výběru se nachází mimo soutěžní program. Platí to také pro Mistryni, druhý celovečerní film Bohdana Karáska, jenž stejně jako předchozí Karel, já a ty (2019) startuje svoji distribuční pouť v sekci Zvláštní uvedení. Na pouť – konkrétně městem Liberec – se dávají také ústřední postavy Karáskovy novinky, kariérně úspěšná Monika a její bývalý muž. Podobně jako ve filmech režisérova oblíbence Erica Rohmera se zde loudavá procházka stává dějištěm přelévavých deep talků a nenápadných citových pohnutí, která jsou tak nahodilá a neproniknutelná jako život sám. Karásek v uplynulých letech piloval svůj talent pro přirozený dialog i jako tvůrce divadelních inscenací a rozhlasových her. Jeho Mistryně tak, doufejme, potěší všechny milovníky inteligentních, kultivovaných, a přitom rozpustilých dramat.
Proti přírodě (r. Axel Bertha, Mexiko, 2026)
Vedlejší soutěž Proxima ve svých dosavadních čtyřech ročnících představila světu několik audiovizuálně uhrančivých exemplářů současného latinskoamerického arthousu: kolumbijsko-argentinský Auricanturiho zpěv (2023) nebo peruánskou Anatomii koní (2025). Pokračovatelem této linie se jeví být film Proti přírodě o muži, který se po návratu na venkov stane jakýmsi médiem pro záhadné nadpozemské síly. Jméno režiséra a scenáristy Axela Berthy čteme prvně; internetové databáze uvádějí tento film jako jeho jediný. Titulky však naznačují leccos: Carlos Reygadas mezi koproducenty, poděkování Amatovi Escalantemu, hudba od kolumbijské technařky Ely Minus. Film postavený na hutné atmosféře a duchovní tenzi nás zřejmě nemine. Že by tentokrát v Proximě zazářilo Mexiko?
Tři týdny poté (r. Miroslav Terzič, Srbsko, Bulharsko, Itálie, Chorvatsko, Lucembursko, 2026)
V Hlavní soutěži tradičně přitahují pozornost tituly ze středovýchodní Evropy. Letos vedle českých a slovenských novinek Šimona Holého (Chica Checa) a Ivana Ostrochovského (Pramen) také pátý celovečerní snímek festivalově úspěšné bulharské dvojice Petar Valčanov – Kristina Grozeva (Bílé noci, černý prachy). Vedle nich by ale neměl zapadnout comeback srbského filmaře Miroslava Terziče, který před sedmi lety zaujal napjatými a promyšleně sešitými Stehy (2019). Podobně jako ve starším filmu, také v Třech týdnech poté je vyprávění vystavěno na střetu nepochopeného jedince a utlačujícího, ostrakizujícího kolektivu – tentokrát souboru středoškoláků. Pokud se k tomu opět přidá trpělivá observace a soustředěná, místy až hitchcockovská práce s narativním hlediskem, mohlo by jít o jeden ze soutěžních highlightů.
Věrná kopie (r. Abbás Kiarostamí, Francie, Itálie, Belgie, Írán, 2010)
Nakonec přidávám tip na film, který sice poběží pouze jedinkrát (ve čtvrtek večer v Městském divadle), ale zato za účasti francouzské herečky Juliette Binoche. V labutí písni íránského velikána Abbáse Kiarostamího ztvárňuje Binoche živelnou umělkyni, galeristku, která se dává do řeči s anglickým spisovatelem a následně s ním stráví celý den popojížděním po malebném Toskánsku a chozením po památkách, restauracích a kavárnách. Věrná kopie je vlastně partnerským filmem ke Karáskově Mistryni – jen s tím rozdílem, že vedle každodenních trablů a zvolna rozžehávané náklonnosti řeší také modernistická témata pravdy a falše, skutečnosti a zdání. Kiarostamího film ve své době formoval můj vkus, tak možná letos v Karlsbadu zformuje ten váš.