Válečné trauma v hávu spektáklu
Epická báseň Odysseia představuje jeden ze základních kamenů evropské literatury, potažmo kultury obecně. Ačkoli byla zkomponována (nejspíše) před bezmála třemi tisíci lety, styl jejího vyprávění i uchopení klíčových témat působí stále moderně – nikoli proto, že by Homér (respektive kolektiv autorů, který dal dílo na základě ústní tradice dohromady) předběhl svou dobu, nýbrž tím, že právě Odysseia spolu se starší Iliadou převedly starořecké mytologické smýšlení do uměleckých děl a narýsovaly pole, na němž se v dalších miléniích západní evropská kultura utvářela.
Filmaři mají logicky z takto slavné a komplexní látky respekt, přestože několik filmových či televizních adaptací vzniklo – a to především italské provenience, od první v roce 1911 přes film s Kirkem Douglasem v roce 1954 po důkladně zpracovanou minisérii o čtrnáct let později. Dosud nejnovějším příspěvkem je předloňský snímek The Return sledující závěrečnou část Odysseova putování – tedy vylodění na domovské Ithace, kontemplativní mapování nepříznivé situace a následné katarzní znovunabytí rodinných i vladařských privilegií. K tomuto divácky nevděčnému, v našich kinech ani nepromítanému dramatu má docela blízko i novinka Christophera Nolana. Velkofilm za čtvrt miliardy dolarů v jádru stojí na podobných idejích jako předchozí Nolanův snímek Oppenheimer, ale vůči zdánlivě příbuzným antickým dobrodružstvím jako Troja či Souboj Titánů zůstává spíše v opozici.
„Psychologie není hybnou silou příběhu, je pouze maskou hlubší pravdy. V řecké kosmologii obecně není možné se spolehnout ani na psychologii citů, ani na biografické vyprávění,“ píše filozof Luc Ferry v knize Řecké mýty. Mytologie a filosofie. „Obojí vždy ukrývá tajnější skutečnosti, pravdy, které jsou hluboce zakořeněny v konstrukci kosmu a jejichž poslední finalitou je dát smysl životu lidí.“ Pro antické Řeky spočíval dobrý život ve smíření se s vlastní smrtelností, v pobývání v přítomnosti a v nalezení svého místa v kosmickém řádu věcí.
To ztělesňuje postava Odyssea. Jakožto symbol harmonie se chce vrátit domů, na své „správné“ místo, a tak odolává svodům, kvůli nimž by ztratil svou identitu. Právě se ztrátou identity, odosobněním, totiž byla spojena smrt, což se v Odysseově příběhu projevuje (mimo zjevných, život ohrožujících hrozeb) i v epizodách se svůdnou nymfou Kalypsó, jež mu nabízí nesmrtelnost výměnou za trvalé setrvání na jejím ostrově, či s Lotofágy, jejichž lotos způsobuje zapomnění. Odysseovský mýtus tudíž úzce souvisí s celkovým pohledem antické civilizace na základní životní hodnoty – tedy na sféru otázek, o níž dnes máme mnohem méně jasno nežli naši předci.
Podle úvodního titulku Nolanova filmu se vyprávění odehrává „in a time of apparent magic“. Lze to přeložit hned dvěma způsoby: totiž v čase magie zjevné, ale možná i zdánlivé. Tato lingvistická nejednoznačnost trefně předznamenává tříhodinový film plný protikladů. Tvůrci tradičně k Odysseově příběhu přistupují coby k hrdinskému mýtu o udatném rekovi, který překonává protivenství osudu a neochvějně si jde za svým cílem. Jednotlivé události lze však vnímat i jinak a ithackého krále chápat jako tragickou, opakovaně pyšnou figuru, jež se vzpírá přirozenému řádu. Ten spočívá v předurčeném osudu, s nímž do určité míry nic nezmůžou ani bohové, natožpak lidé. A Odysseovým osudem je vrátit se domů, avšak za cenu obrovských ztrát: svých mužů i svědomí.
Tak k postavě přistupuje i Nolan a touto optikou se Matt Damon jeví jako výborně obsazený. Nejde o prvoplánového heroje, který si bez bázně a hany probije cestu zástupy nepřátel, nýbrž o pochybujícího obyčejného muže, jenž není nejsilnější nebo nejrychlejší, ale snaží se být nejchytřejší (jak je explicitně řečeno). Damon podobně civilní typ ztvárnil už vícekrát (nejvýrazněji v Marťanovi) a není těžké se na jeho vnitřní strádání napojit. Především v tomto ohledu tedy Nolan mýtus aktualizuje. Minimálně u protagonisty, jeho ženy Pénelopé a syna Télemacha je patrná snaha o jejich psychologické prokreslení, jako kdyby se jednalo o figury v dramatu ze současnosti. Psychologizace však nejde příliš dohromady se světem řízeným bohy a jejich zákony, což klade na diváka nemalé nároky – a tak není nouze o provokativní kontrasty.
Některé postavy jsou ztvárněny spíše subtilněji, jiné expresivněji, podobně kolísá i pochopitelnost jejich motivací a nejednoznačně působí i tvůrčí volba vyprávění prostřednictvím různých retrospektiv. Ta by mohla svádět k Nolanově charakteristické technice nespolehlivého vypravěče, ale takové očekávání se nenaplňuje. Retrospektivy nezpochybňují pravdivost narativu, ale spíše ukazují různé podoby téhož mýtu.
Vyvstává tak uchopení Odyssea jako legendy o skutcích, které každý zná a obdivuje. O reálného aktéra, jeho prožívání, či dokonce fakt, zdali je vůbec naživu, se téměř nikdo nezajímá. Společně se zjevně protiválečným poselstvím se Nolan možná snaží upozornit na samozřejmost, se kterou ze skutečných lidí a jejich činů vytváříme příběhy vzbuzující emoce, ale s tím související vnitřní utrpení či břímě odpovědnosti nás už příliš nezajímá. Snad i proto zůstává Odysseova postava rozpolcená mezi přijímáním osobní odpovědnosti a ochotou vydat se napospas osudu – smířit se s tím, co nelze změnit. Vystihuje to i jeho v jádru paradoxní názor, že bohové přejí těm, kteří se o sebe postarají.
Christopher Nolan si vždy zakládal na řemesle, technice a kritika mu opakovaně vyčítala jistý chlad, odměřenost, akademičnost. Věta „nesnažte se to pochopit, musíte to cítit“ zněla v jeho snímku z roku 2020 Tenet poněkud paradoxně, jelikož ty nejsilnější emoce se u Nolanových filmů objevovaly zpravidla až poté, co do sebe zapadly jednotlivé motivy a linky načrtnuté precizním demiurgem.
A i tentokrát nabízí poslední, ithacká třetina uspokojivé dohrání dramatu, ačkoli jeho působivost přece jen umenšuje všeobecná známost předlohy. Naštěstí však zůstává podnětná víceznačnost díla, typická pro současnost, s níž svou adaptaci slavné cesty režisér jasně spojil.
Odyssea The Odyssey, VB, USA 2026, režie a scénář: Christopher Nolan, kamera: Hoyte van Hoytema, střih: Jennifer Lame, hudba: Ludwig Göransson, hrají: Matt Damon, Tom Holland, Anne Hathaway, Robert Pattinson, Lupita Nyong'o ad., 173 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 16. 7. 2026)