Stařecká montáž orgasmů sopranistek / Donšajni

Letos je to padesát let, co Jiří Menzel natočil studentský film Umřel nám pan Foerster podle povídky Jindřišky Smetanové. Také většina jeho ostatních filmů byla literárními adaptacemi, u výjimečných původních námětů na scénáři vždy s někým spolupracoval. Donšajni jsou tedy jeho prvním čistě autorským dílem. Ale právě jejich čtení jako autorského snímku ještě zdůrazňuje tragickou nesoudnost kdysi invenčního režiséra.

Když Menzel natočil Obsluhoval jsem anglického krále, čeští filmoví publicisté snímek jednohlasně odmítli. V kinech přesto sklidil značný úspěch, a to s největší pravděpodobností bez ohledu na auru „hrabalovské adaptace“. U Donšajnů by však podobný rozkol mezi kvalitou a vkusem znamenal opravdové překvapení. Režisér ve více či méně předplacených rozhovorech různými slovy připomíná svou touhu dojmout diváky prostotou somnambulně poklidného toku vyprávění. Ale koho to dnes zajímá?

Podle propagačních materiálů si Menzel vytyčil jako jeden z hlavních cílů zbavit snobsky konzervativní formát opery jeho kouzla. Ve filmu ústy několika protagonistů nejednou zazní, že operu nemají rádi, ačkoli si život bez ní nedokáží představit. Podobnými frázemi se však jakákoli snaha o...