Filmový ráj znovu nalezený / Il Cinema Ritrovato
„Opět není pochyb o tom, kde je od 29. června do 6. července 2013 nejlépe na světě!“ Těmito slovy začíná předmluvu ke katalogu 27. ročníku Il Cinema Ritrovato jeho umělecký ředitel Peter von Bagh. A má pravdu. Bologna se začátkem letních prázdnin stává Mekkou všech filmových historiků, kritiků, archivářů či jen „obyčejných“ cinefilů. Místem, kam každý jezdí z lásky ke starým filmům (a klasické pětatřicítce) s vědomím, že uvidí jím dosud nespatřené klenoty, a přitom se o tento zážitek podělí s kinem plným spřízněných duší.
A perel v programu bylo hodně. Zatímco u hlavních domácích festivalů a přehlídek letní sezóny (MFF Karlovy Vary, LFS) jsou preference návštěvníka okamžitě jasné, v Boloni se člověk jen těžko rozhoduje, kterou z programových sekcí bude mapovat a kterou naopak bude muset vynechat. Jen pro ukázku: 27. ročník mj. složil poctu Burtovi Lancasterovi, uvedl dvanáct Chaplinových komedií, které natočil pro společnost Mutual, představil výběrovou retrospektivu Allana Dwana, Chrise Markera a (hereckou i režijní) Vittoria De Sicy či rané zvukové filmy tří tehdy aktivních japonských filmových studii. Cyklus „Stroj času" návštěvníky tradičně vrátil do doby před sto lety a kromě jiného zaostřil i na filmy z let 1938—1 939, reflektující v té době hrozící válečný konflikt. V sekci uváděná Bílá nemoc (1937) diváky mrazila nadčasovosti Čapkova díla a Haasovou uvědomělou, odvážnou režii. Československým snímkům byla ostatně věnována celá nová sekce „Na emulzi záleží", letos zaměřená na československé snímky z let 1963—1968, využívající materiál Orwo.
Filmová historička Mariann Lewinsky ve spolupráci s Národním filmovým archivem v Praze do programu vybrala rozmanitou paletu sedmi titulů demonstrujících vizuální kvality Orwa. Žánrovou různorodost naší soudobé kinematografie představil muzikál Ladislava Rychmana Dáma na kolejích (1966), populární westernová parodie Limonádový Joe (1964), či divácky rovněž atraktivní Ikarie XB 1 (1963), již Lewinsky v programu propagovala jako film, který „Kubrick očividně viděl předtím, než natočil 2001: Vesmírnou odyseu”. Snad jen označení tohoto výběru filmů jako „Nová vlna" bylo poněkud zavádějící — František Vláčil (Údolí včel, 1967) jakožto solitér přece jen stál na jejím okraji, podobně jako Vojtěch Jasný, jehož dílo ve výběru reprezentovala v Cannes oceněna barevná hříčka Až přijde kocour (1963). Mladou režisérskou generaci československé nové vlny tak zastupovala jen Věra Chytilová a její filmy Pytel blech (1962) a Sedmikrásky (1966). Další technologii — evropský CinemaScope — představila sekce s intertextovým podtitulem „Bigger than Life”, za níž diváci chodili do největšího z pěti boloňských kinosálů. Arlecchina.
Stěžejní principy festivalu pořádaného boIoňskou Cinematékou
byly nicméně nejpatrnější ze sekce uváděl jejich nové restaurované
snímky (ostatně promítat z těch nejlepších dostupných kopií je pro
festival zcela zásadní), jedním z vrcholů tohoto ročníku byla bezesporu kolekce němých snímků Afréda Hitchcocka, jež představiIa dosud největší a nejkomplexnější restaurátorský projekt Britského filmového institutu a kterou v úvodu festivalu kontextově uvedl filmový historik Charles Barr. Možnost vidět všech devět dochovaných Hitchcockových raných filmů na velkém plátně a v té nejlepší možné kvalitě si vskutku nechal ujit jen málokdo z přítomných, byť snímky samy o sobě zdaleka nepředstavovaly uItimátní divácké zážitky. Později briIantní vypravěč a mistr napětí svůj talent na konci 20. let teprve rozvíjel, a tak, ač má několik scén z jeho raných filmů osobité vizuální řešeni, ceIkově často strádají zbytečně dlouhou stopáži (nezřídka směřující ke dvěma hodinám) a z ní logicky plynoucí rozvIeklostí děje.
V souvislosti s neúměrnou délkou pak jednoduchá zápletka trpí předvídatelností, (Farmářova žena, 1928) či nepřesvědčivým rozuzlením (Rozmary bohaté ženy, 1928), přímou konfrontací Hitchcockova režijního stylu v rané a pozdější fázi ostatně divákům nabídla restaurovaná 3D verze Vraždy na objednávku (1954), která se dostala do výběrové sekce ,,Recovered and Restored", V ní kromě jiného vynikal sofistikovaný hollywoodský noir z roku 1952 s Joan Crawford Sudden Fear, vizuálně oslňující o šest let mladší Kráska a zvíře Jeana Cocteaua, či Ozuova Chuť makrel (1962), Wellesova Falstaffa (1965) a Resnaisovu Hirošimu, mou lásku z roku 1952 pak na obrovském plátně během večerních projekci na Plazza Maggiore bez dechu sledovalo několik tisíc lidí (v případě prvně jmenovaného však v průběhu docházelo k velkému odlivu publika).
Zvláštní pozornost si vysloužiIa Ietos pětaosmdesátiletá Agnes Varda, která byla v Boloni přítomna uvedení svého vizuálně vytříbeného debutu La pointe Courte (1956), na jehož restaurování v boloňské Cinematéce společně se svojí dcerou osobně dohlížela. Svou přítomností II Cinema Ritrovato v roli zapáleného cinefila rovněž poctil režisér AIexander Payne, který skromně splynul s davem a vymetal jednu projekci za druhou. Jako většina ostatních si kupříkIadu nenechaI ujít jedinečnou možnost vidět ve zvláštním uvedení restaurovanou verzi dosud těžko dostupného Rosselliniho povídkového snímku L'amore z roku 1948, tematizujícího šílenou, neopětovanou lásku, jejíž ztvárnění prostřednictvím dvou zcela odIišných hereckých poIoh demonstruje mistrovský talent Anny Magnani.
Pokud bych měla najít vyraz, který atmosféru II Cinema Ritrovato vystihuje nejlépe pak je to ,,filmový ráj", na nějž v kontextu české festivalové scény láká Letní filmová škola. Jak jsem ovšem psala v reportáži z letošního ročníku LFŠ pro 25fps. Filmovce chybí sevřenější dramaturgie a větší péče o technickou kvalitu jednotIivých projekcí. Přestože uvolněnou náladu v Uherském Hradišti hosté ze zahraničí každoročně pozitivně kvitují, k tak široké (a až nedotknuteIné) respektovanosti z odborných filmových kruhů, již se Ritrovato pyšni, Letní FiImové škole i přes vysoký potenciál stále hodně chybí. Větší zacílenost na zahraniční pubIikum (jako je tomu v Boloni) by ji totiž vůbec neuškodilo, ale to už je na jinou debatu.