Mossovy multižánrové ambice / Dvojník
Když v roce 2010 vstoupil do kin první film Richarda Ayoadeho Jmenuji se Oliver Tate, měl v mnoha ohledech jednoduchou pozici. Fakt, že šlo o režijní debut hereckého představitele nerda Mosse z britského sitcomu Ajťáci, udělal filmu mohutnou reklamu. Ayoade navíc vytvořil svěží indie paralelu k americkým přisprostlým komediím o hrdinech usilujících o ztrátu panictví. Především ve druhé polovině sice film ztrácel dech kvůli zbytečným odbočkám, dostatek diváků si ale na svou stranu bezpečně získal.
Ve svém druhém filmu Ayoade míří daleko výše – až k novele Fjodora Michajloviče Dostojevského. Co ale ve Dvojníkovi sráží výsledek na úroveň hollywoodského podprůměru, jsou právě přeceněné tvůrčí schopnosti. Snímek na ploše necelé stovky minut pravidelně staví na odiv autorovy ambice. Každý zajímavější moment však vzápětí zabije nerozhodnost, čím celý film má/chce/může být. Kafkovským pamfletem? Romantickou komedií? Paranoidním thrillerem? Schizofrenním hororem? Z širokého spektra možností, které mu předloha a její fantaskní uchopení nabízejí, Ayoade nevytěží ani zdaleka tolik jako mnoho jiných autorů, kteří už z motivu dvojnictví vycházeli.
Dvojník jako celek obsahuje atributy...