Za stěnou spánku / Temný případ

Mluvit o Temném případu jako o revoluci ve formátu televizních seriálů je patnáct let po Rodině Sopránových, považovaných za počátek fenoménu „kvalitních“ seriálů, hodně nadnesené. Spíš se dá říci, že podobně jako jiný skvostný cyklus HBO těžící z jižanské mystiky Carnivàle, představuje osmidílná první sezóna (na kterou má příští rok navázat druhá, ovšem s jinými postavami a samostatným příběhem) v mnoha ohledech výjimečný a osobitý fenomén v současné seriálové produkci. Přinejmenším si nevzpomínám na žádný jiný seriál, který by byl do téhle míry filosofující a sebereflexivní. Jeho tématem přitom jako by nebylo nic menšího než metafyzické úvahy o tvaru světa a místu člověka v něm.

Sebereflexivita u Temného případu ovšem neznamená, že by seriál komentoval sebe sama, ale že se v něm jednotlivé motivy na různých rovinách vzájemně mimořádně důsledně zrcadlí. Seriál napsaný učitelem literatury a spisovatelem Nicem Pizzolattem je poměrně silně zatížený velmi literárními monology a bravura režie Caryho Jojiho Fukunagy (Sin Nombre, Jane Eyrová) a výkonu Matthewa McConaugheyho, z jehož úst značná část těchto promluv vychází, začíná už schopností...