Filmové myšlení / Cizinec

V eseji z roku 1943 píše Jean-Paul Sartre, že Cizinec Alberta Camuse zůstává nejblíže moralistním románům Voltairovým, jako jsou Zadig nebo Candide, protože vyprávění, v němž kauzální řád ustupuje chronologické souslednosti, uniká běžné definici románu. Režisér François Ozon si tak pro svůj pětadvacátý film vybral zdánlivě jednoduchou předlohu. Avšak Camus v románu, který se odehrává v Alžírsku, kde spisovatel žil a kde se cítil celý život cizincem, neusiloval jen o převod filozofie do fikce, ale o zachycení samotného pocitu absurdna tam, kde Mýtus o Sisyfovi podává jeho ideu. A právě zde nestojíme pouze před problémem adaptace literární předlohy, nýbrž před odvěkou tvůrčí výzvou filmu: jak může obraz nést ideu, jak může film myslet? Ozonův Cizinec je pozoruhodný právě z tohoto hlediska.

Camus o Cizinci prohlásil, že jeho děj lze shrnout v jedné větě: Každý člověk, který nepláče na pohřbu své matky, je odsouzen k smrti. Dobře věděl, že jde o absurdní větu – vždyť ale napsal absurdní román –, kterou chtěl hlavně říct, že kdokoli z nás nehraje podle společenských pravidel hry, jak je ve větší hloubce tematizují Pravidla hry Jeana Renoira, je cizincem ve...