Mykologická love story / Marie Dvořáková
Love story ve svěžím, blíže neurčeném retro stylu, klasické filmové triky v duchu seriálu Návštěvníci z první půle osmdesátých let, záliba v grotesce, mísení snu a reality i smysl pro pointu: tak by se daly charakterizovat základní rysy stylu Marie Dvořákové, která za svůj zatím poslední film Kdo je kdo v mykologii (2016) získala loni studentského Oscara. Po osmadvaceti letech tak Česku přibyla po Ropácích Jana Svěráka další soška americké filmové akademie.
Rodačka z Jablonce našla svůj styl už na FAMU, kam přešla po krátkých studiích žurnalistiky. Ačkoli studovala na katedře dokumentu u Jana Špáty a přinejmenším černobílé Čekání na Widora (2002) o vztahu lidí k víře a k lásce doprovázené varhanní hudbou Charlese-Marii Widora je špátovskou poetikou zjevně ovlivněno, její studentské filmy byly od počátku především stylizované, s pevným scénářem. Většinou šlo o romance, tak jako v případě Opitzovy ženy (2003) či Perličky (2006). Oba černobílé snímky vyprávějí milostný příběh v odlehčeném stylu s prvky grotesky a oba pracují s prolínáním snu a skutečnosti: v Opitzově ženě sledujeme šťastné novomanžele pózující u fotografa,...